„Ty stromy vypadají jako lízátka. Jedno bych si dala.“ 

„A jakou by mělo příchuť, Zoinko?“ zeptala jsem se. 

„Hm, asi stromovou?“ 

„A ta tráva je jako čokoláda a keříky jako bonbóny,“ rozplývala se a její pohled skenoval ubíhající cestu. „Myslím, že všechno tady je sladké. Kytičky, les, stromy, nebe i slunce.“ 

„A slunce bys taky chtěla sníst?“  

„Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“ 

„A proč se nejí?“ 

„Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“ 

Esterka se zájmem poslouchala a chtěla se zapojit do hovoru také. 

„Hm, a já myslím, že mráčky jsou taky k papání a nebe taky a sluníčko taky.“ 

„Ne, přestaň, už nepovídej, sluníčko je moje sladká nejedlá planeta!“ Ohradila se rázně Zoinka a od té doby si každá představovala svoji verzi slunce. (Markéta Magidová, 2022)

kurátorka: Andra Silapētere