Michaela Vrbková se vrací k materiálu a myšlení, které poprvé rozvinula v site-specific instalaci Infraordinary (2019). Tehdy pracovala se stavebním provázkem jako médiem pro kresbu ve třech dimenzích. Pomocí linií, kterými podtrhla architekturu a propojila jednotlivé prostorové prvky mikulovské galerie U divokého muže, zároveň představila kresbu jako tělesné a situační gesto. Tento přístup byl nejen dialogem s místem, ale také vědomým přihlášením se k všednosti, nenápadnému potenciálu materiálu a k řemeslu jako meditativní činnosti.

Po deinstalaci se rozvinutá zednická šňůra stala výchozím bodem dalšího vývoje. V době sociální izolace začala Vrbková z hromady provázků postupně odebírat a intuitivně háčkovat závěsné objekty. Vznikaly v podmínkách dočasné samoty, v garsonce na Letné, mimo běžný společenský i ateliérový režim. Na postupně vznikající objekty série New Ordinary nahlížela umělkyně v lidském měřítku a ve výšce vlastního těla. Poprvé se tak od svých repetitivních kreseb posunula k rozměrům člověka. Fungovaly pro ni jako deníkový záznam i jako tiché společenství forem. Při drobných změnách v procesu si přesně pamatovala okolnosti jejich vzniku. Byly s ní v osobním prostoru jako siluety, doprovázely ji v životě jako „ti druzí". Nepojmenované podoby s ní koexistovaly v těsné soudržnosti, bez vlastní autonomie. Každý objekt byl jedním klubíčkem, které bylo možné kdykoliv znovu rozplést a sebrat mu uměleckou formu. Háčkované entity sice nejsou antropomorfní a nemají ani přidělený charakter, diváky a divačky však směle vybízejí k vlastní projekci a interpretaci.

Slepotisky vystavené v prostoru Trezoru galerie Etcetera Art jako Framing the Ordinary představují další fázi tohoto kontinuálního procesu. Objekty pro ně posloužily jako matrice, z nichž je reliéfní strukturou otisknuta jejich stopa do ručně vyráběného papíru. Při sledování zarámovaných otisků se proměňuje světlo a stín, objevuje se vztah negativu a pozitivu. Dílo se stává záznamem dotyku, tlaku, času a všeho, co do něj autorka vložila v osamělých chvílích. To, co bylo objemné a fyzicky přítomné v prostoru, se proměňuje v jemnou paměťovou stopu formy. Stejně jako vzpomínky na náročné společenské období postupně ztrácejí své ostré obrysy, se série posouvá od urgentní neonově oranžové barvy a hrubosti původního materiálu ke smyslově čisté bílé struktuře příjemné na dotek.

Otisky artefaktů jsou povýšeny na autonomní galerijní objekty, na uchované fragmenty procesu, které v sobě nesou stopy kresby, reliéfu i sochy. Vrbková zde důsledně pracuje s tranzicí formy při zachování obsahu: špagát, objekt i otisk jsou různými fázemi jedné myšlenky a jednoho gesta. Zároveň si pohrává s hranicí uměleckého díla, s otázkou, co je jen prostředkem k další reprodukci a co je pro ni zásadní umělecká forma. Výstava sleduje otevřený, potenciálně nekonečný rozvoj jedné věci a zkoumá, jak se všední materiál může stát nositelem důvěrné zkušenosti, lidského měřítka a hodnoty.

kurátorka: Zuzana Dusilová