Výstava Mezi spánkem a pučením je zamýšlena pro čas předjaří a brzkého jara. Pro období, kdy se příroda kolem nás pomalu začíná probouzet, ale nadějí se dmoucí pupeny na keřích a stromech může stále ještě snadno spálit mráz. Kdy zelené tóny prvních stébel trávy a nových lístků postupně prostupují šedo-hnědou realitu konce zimy. A při nadechnutí pod širým nebem se všichni toužebně snaží zachytit první závan změny vzduchu, v němž ucítíme alespoň náznakem vůni přicházejícího jara. Autorky Nela Britaňáková a Jindřiška Jabůrková do tohoto optimistického času vnáší temnější podtóny zamyšlení nad tím, jak se bude příroda proměňovat v budoucnosti a kolik těchto radostných nástupů pozimní zelené obnovy nás ještě čeká.

Stará zimní zahrada, prosklený přístavek vystavený neustále světlu i tmě pronikající dovnitř zamženými okenními tabulkami, tvoří spolu s venkovní terasou, schodištěm a přilehlou zahradou vily kulisy pro jejich vlastní, alternativní „zahradu“ – smyšlený svět hybridní biodiverzity s úzkostnou atmosférou podivného bezčasí přeživších druhů. V této dystopické zahradě lze nalézt umělecká díla, která tvoří pozůstatky ztracené architektury – vanu, polorozpadlou fontánu – ale také ostatky ulit, architektury stavěné měkkýši a kusy „konzervovaných” rostlin uzavřené v obrazových formátech. Někde mezi lidským, zvířecím a rostlinným světem se nachází lapené stvoření, pomalu se kroutící hlemýždím tempem, časem hornin. Stěží dýchající, zahalená postava hibernuje v betonové skrýši, objekty z keramiky a betonu zaplnily i zimní zahradu. V bezčasí a pomalé ztuhlosti se mísí světy tvorů a artefaktů. Vidíme objekty, které jako by znehybněly uprostřed probíhající materiálové proměny, nebo vývojového stadia organické hmoty. Neurčitý tok času zde může odkazovat do minulosti i do budoucnosti a zase zpět v nekonečné smyčce. 

V tiché části domu a jeho venkovním okolí tak vzniká jakási nová, autorkami naznačená „zóna” s nově se tvořícím, nepochopitelným řádem, v níž platí neznámá pravidla a kde dochází k prolínání zdánlivě nespojitelných předmětů, materiálů i prostředí. Přírodní prvky a tvary jsou přítomné v tvrdých, syrových materiálech, které neumožňují další růst. Kovové výhonky rostlin uchycené ke stropu rostou seshora dolů a tvoří oporu pro jeden z mála náznaků životadárného elementu – vody, která pomaličku prokapává krápníkovitou, zemitou strukturou, pod níž lačně natahuje svá vyprahlá ústa neurčitá živoucí bytost, z níž po této iniciační, performativní situaci zůstává jen materiálová ozvěna a do ztracena se vypařující vláha.

Autorky nás společně staví před úvahy nad tím, zda jsme na takovou formu přírodního prostředí – na jehož proměně se svými životy v moderní společnosti chtě nechtě aktivně podílíme – připraveni. Zda si dokážeme připustit myšlenku, že budoucnost může přinést podmínky, které budou vyhovovat více jiným než lidským nárokům na existenci. A zda je tato transformace nutně znepokojivá, či v ní lze spatřit i potenciál pro vlastní vývoj.