Richard Štipl (*1968) je jedním z mála solitérních českých sochařů, kteří se cíleně vymykají formálním trendům, materiálním a tvaroslovným experimentům. Základní lidské tázání se po vlastním smyslu existence si žádá jiný přístup. Tím je součet zkušeností, které přináší sochařství napříč časem. Zdánlivě archaickou formou reliéfu autor navazuje na znakové systémy minulosti, modifikuje je, pozměňuje a přetváří na základě současného pocitu a zkušenosti. Tento kontrast zdánlivě starého, prověřeného a aktuálního, cizorodého, je sochařsky sjednocován ve své pulzující a silové rozpornosti, jež se v důsledku ale rovná rituálnímu opakování věčných chyb a prožívání jejich následků.

Prostřednictvím každého díla jako bychom nahlíželi do věčnosti, která se cyklicky opakuje a z níž nevede žádná rozumná cesta ven. Je to skeptická reference o uvěznění v čase a prostoru, který se nejprve jeví jako otevřená, svobodná cesta za horizont (mládí) a postupem času se transformuje ve stále více zhuštěný, stísňující labyrint, v němž docházejí poutníkovi síly a slábne naděje na nalezení správné cesty (stáří). Čas a prostor jsou tu líčeny jako postupující mentální komprimace, které proměňují hrdiny v oběti a člověka ve štvané zvíře. Toto přepolarizování je líčeno jako aspekt kolektivní zkušenosti, v němž většinová společnost nenachází správné směřování a končí v osidlech špatné nekonečnosti, která se lidově nazývá peklem.

Základním východiskem Štiplových reliéfů jsou známé ikonografické situace z antiky a křesťanství, které nastolily kulturní kánon ve vnímání polarit dobra a zla. Autor ale odkazuje na to, že už tehdy, kdy díla vznikala, měla v sobě rozpornosti, které obrousil čas, a které už jako kulturní bytosti v rámci civilizace nevnímáme, které jsou však stejně násilné jako jevy a události reprezentující současnou společnost. Od bezprostředního šoku z přímého sdělení nás zde chrání vrstva estetické stylizace spojená s tzv. krásou a konvence vcítění (Einfühlung). Díváme-li se ale na staré umění pozorněji, nikoliv schematicky, zjišťujeme míru utrpení, které v sobě integruje a ukládá jako konstantní životní zkušenost.

Richard Štipl ve své sochařské práci nově inscenuje osudové situace, v nichž se „láme chléb“. Jsou to aktualizované morality, v nichž člověk na základě zřetězení svých činů a špatných rozhodnutí prohrává svou vlastní tvář, padá do stavu zadlužení (jako Faust v pojetí Vladimíra Justa) a propadá závislosti na vnějších okolnostech, které ho zotročují a spalují na popel.

Dílo La Petit Mort, které dalo název výstavě, v sobě fixuje tajemství ambivalence spojené s extatickým stavem vytržení. Náboženské extáze mají, zdá se, velmi blízko k praktické erotice a koitu. Celá kulturní historie nás učí, že se jedná o vzájemně se vylučující polarity, z nichž jedna reprezentuje morálku a druhá hřích. Jejich fyziopsychická soběpodobnost je však natolik identická, že vede v mnoha směrech a v mnoha lidských pokusech o smíření těchto vylučujících se polarit do formy jakéhosi nového náboženství, v němž by lidské utrpení nepramenilo z askeze a odříkání, a bylo by tak eliminováno a oslabováno (utrpení) v nově nastavených rituálech. Zároveň se ale společenskou praxí potvrzuje, že tyto směry propadají sektářství a z něho vyrůstajícímu násilí daleko rychleji a důsledněji, nežli úsilí o spásu prostřednictvím kolektivní nebo individuální askeze.

Štipl se dotýká svou tvorbou archetypálního sváru, v němž životní vitalita a smrt si v rámci lidského života přehazují otěže a nelze jinak, nežli se tomuto nastavení přizpůsobit, jak hlásá Carl Gustav Jung. První část života je radikálně jiná, nežli ta druhá. Paradoxní je, že ani na jednu z nich nejsme připraveni. La Petit Mort je malá smrt ve dvojím významu. V alchymii označuje překonání stupně zasvěcení, před které se již zpětně nelze dostat, neboť mění vědomí jedince. V biologickém kontextu jde o slangové označení ženského orgasmu, které vyvolává závrať slasti, jež nechce být opuštěna, a chce trvat věčně.

Věčnost je relativní pojem. Z perspektivy etiky se rýsuje určitě jinak, nežli z perspektivy lidských snů a potřeb. Co člověk jednou zažil jako slast, byť zkreslující a v důsledku falešnou, to si chce nárokovat jako své nezadatelné právo. Něco chtít, po něčem toužit ale vždy bývá v důsledku spojeno s projevy násilí a moci. Pochopit, že cesta k osvobození se od vnějších nástrojů manipulace je podmíněna zřeknutím se svodů a slastí, kterými osud láká poutníky na pouti časem, se často vymyká lidské přirozenosti. Pokud je tento ideál v rozporu s lidskou slastí, vždy bude narážet na odpor většiny a vždy bude člověka provokovat k porušování pravidel a zákonů.

Bytosti uvězněné ve Štiplových reliéfech jsou jeho vlastním alter egem zmnoženým v rhizomatickém zrcadlení a zacyklení. Labyrintu, bloudění a morálních kolapsů se nezbavíme tím, že zrušíme dějiny a nastolíme bezčasí konzumu a uspokojování potřeb. Nakonec totiž zjistíme, že se stáváme novodobými otroky něčeho, co může být paradoxně právě řízenou a zároveň podmíněnou distribucí slasti. Ani pouze askeze, ani pouze slast nevedou ke spokojenosti a prozření. A v tom se lidská zkušenost neustále protáčí a opakuje.