Silicon Glitch vzniká někde mezi světem, který se snaží být dokonale naprogramovaný, a tím, co se naprogramovat nedá.

Rukou, materiálem, náhodou, intuicí nebo jednoduše časem. Věcmi, které nemáme úplně pod kontrolou a které se mohou pokazit, a právě díky tomu dopadnout jinak, než jsme čekali.

Glitch je chyba v systému, krátké vychýlení z očekávaného průběhu. Něco se zadrhne, posune nebo přestane fungovat tak, jak má. Výstava s tímto momentem pracuje jako s místem, kde se otevírá prostor pro experiment a odchylku od toho, co už známe.

Každý z autorů k tomu přistupuje jinak. Módní designérka Šárka Zejdová propojuje experiment, upcycling a DIY principy s osobní zkušeností a rodinnou pamětí. Její současná kolekce věnovaná otci se dotýká i toho, jak si vytváříme vlastní obrazy a teorie světa ve chvíli, kdy začneme pochybovat o systémech kolem nás.

Petra Gupta Valentová se dlouhodobě pohybuje mezi New Yorkem, Českem a Indií. Pracuje s modrotiskem a textilem, který v její tvorbě přechází mezi obrazem, objektem a happeningem. Tradiční technika se tu přirozeně potkává s osobními vztahy, událostmi a zkušeností života mezi několika kulturními prostředími.

Lenka Glisníková zkoumá, co se s fotografickým obrazem děje, když získá fyzickou podobu. Převádí fragmenty obrazových dat do materiálu a nechává je vstupovat do vztahu s okolním prostorem. Do tématu výstavy tak přináší otázku, jak se obraz proměňuje při přechodu mezi technologií a hmotou. 

Pro Martina Pondělíčka / Pohár Trpělivosti je zásadní čas. Vybírá si záměrně pomalé postupy, repetitivní gesta, výšivku a práci s textilem. Čas se u něj stává téměř fyzickým materiálem – něčím, co lze natahovat, vrstvit nebo uchovávat.

Jiří Bartoš se naopak dívá vzhůru. Maluje nebe, mraky a proměnlivé děje, které se odehrávají nad námi, a propojuje klasický malířský jazyk a barokní obraznost se současností. Anna Rusínová pracuje na pomezí šperku, objektu, oděvu a těla. Sára Nedbálková využívá sklo, zrcadla a skleněné podstavce a rozehrává jejich schopnost odrážet, násobit nebo měnit to, co právě vidíme.

Technologie a řemeslo tu přitom nejsou dva protilehlé světy. Mohou se potkávat, přebírat jeden od druhého, ale také si překážet. Ani tradiční materiál automaticky neznamená tradiční výsledek. Tomáš Roubal pracuje s kovem, jedním z nejstarších materiálů lidské výroby, ale posouvá ho do současného sochařského jazyka a využívá také při vytváření vlastního alter ega.

Silicon Glitch proto není nostalgickým návratem do doby před technologiemi ani odmítnutím umělé inteligence. Spíš připomíná něco, na co se v prostředí stále dokonalejších nástrojů snadno zapomíná: chyba je pro tvorbu důležitá. Ne všechno musí být předvídatelné a ne všechno potřebuje vést nejkratší cestou k výsledku.

Algoritmy nám dnes dokážou poměrně přesně nabídnout, co bychom mohli chtít vidět, slyšet nebo vytvořit. Možná je proto důležité neztratit ochotu udělat něco, co do této logiky nezapadá. Glitch tu není selháním, ale trhlinou, ve které dostává prostor intuice, pochybnost a odvaha zvolit nejistou cestu – chvíle, kdy má lidskost větší váhu než jistota výsledku.