Výstava se inspiruje slavným citátem Friedricha Nietzscheho: „A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“ (Mimo dobro a zlo) Motiv propasti zde byl zaměněn za postavu Ďábla, jehož uťatou hlavu zříme na Vytiskově stejnojmenném obraze The abyss gazes also into you. Fenomén propasti je příznačný i pro Janovského, který ve své tvorbě výrazně pracuje s klamající osobní i kolektivní pamětí, tedy nezajizvenou propastí mezi deformovanými vzpomínkami a zapomenutou skutečností. Vyprchávání vzpomínek jde ruku v ruce s oprýskaností a drolením pomalu se sesouvající architektury konce totálních režimů. Rozpad socialismu je stavěn do paralely se společenskou dekadencí hroutící se římské říše. Původ pojmu „dekadence“ je odvozen právě z latinského „decadere“, tedy padat a upadat.

Patologie diktatury se u Janovského zrcadlí i v sérii nacistických koncentračních táborů postavených z kostek dětské stavebnice. Obraz propasti se pak posouvá i na motiv masových hrobů, z nichž nás probodávají pohledy zavražděných obětí, jimž nebylo pomoženo. Autor ve svých inkoustových kresbách a kolážích zachycuje místa bez duše a duše bez těla, tj. přízračně bledé bytosti, které by mohly být stejně tak vybledlou vzpomínkou jako i duchem nebo přeludem z jiného století. Propast zde tedy krom prostorové vzdálenosti pojímá i vzdálenost časovou. Dozvuky minulosti jedné epochy (anemické betonové Československo u Janovského a valašský vesnický folklor u Vytisky) se potkávají s odcizenou současností, předznamenávající možný konec člověka.

V dílech si můžeme povšimnout návaznosti na psychoanalytickou tradici. Zatímco v tvorbě Janovského figuruje sdílená paměť Jungova kolektivního nevědomí, u Vytisky nalezneme Lacanův rozštěpený subjekt. Tento pojem označuje necelistvou lidskou identitu, která je vnitřně rozpolcená a nikdy si plně nerozumí. Vytiska na svých plátnech ztvárňuje démonické sacra conversazione několika protichůdných archetypů – venkovské děti, čerti, kostlivci, vlčí a kozí lidé, personifikace umírající a znovu se rodící přírody aj. Ty představují propastně rozklíženou osobnost člověka, rozštěpenou do několika oddělených a vzájemně kolidujících částí. Všechny jsou puzeny silnou, avšak neukojitelnou touhou po něčem nevysloveném, kterou si kompenzují hédonickým a destruktivním chováním, jako je obžerství a alkohol, žhářství, čarodějnictví, nekromancie atd.

Zatímco ďábel je u Vytisky spíše charismatický anti-hrdina jako Goethův Mefisto, u Janovského není pojem ďábla myšlen doslovně, ale spíše jako metafora lidské zkaženosti a náš vnitřní stín. Ďábla zírajícího do nás jako do propasti představují naše potlačené neurózy a vzpomínky na ne vždy šťastné dětství. Janovský nachází Satana v zákrutech negativních osobnostních vlastností, kdežto Vytiska jej chápe jako nezkrotného černého koně žádostivosti z Platónova dialogu Faidros, který nás navádí k amorálnímu počínání.

Dalším důležitým tématem jsou u obou umělců již zmíněné děti. Dítě je zde bytostí ještě nezačleněnou do principů morálky, racionality a sociálních pravidel. V tvorbě Vytisky jsou děti magneticky přitahovány hédonismem, uctíváním ďábla, destrukcí a smrtí. Místo ztělesnění nevinnosti je ztvárňuje jako memento prvotního hříchu: „Neboť nikdo není od hříchu čist před tebou, ani nemluvně,“ (sv. Augustin, Vyznání) V Janovského pojetí nejsou děti nositeli špatných vlastností, ale jsou spíše jejich „hromosvodem“. Jsou primárně bázlivé, osamělé a nepochopené – podobně, jako malý Franz Kafka ve svém Dopise otci. Jinými slovy, u Vytisky jsou děti původci zla a u Janovského jeho příjemci.

Nietzsche kdysi hovořil o „soumraku bohů“, avšak dnes, když víra v bohy pominula, zůstal už jen soumrak. Ten je ve výstavě transformován do výtvarného motivu tmy, noci a černi. Vytiska ve svém obraze Osvícení přenáší tenebrickou atmosféru barokního Georgese de La Tour do térově černého pokoje roubenky. Postava kozlího Lucifera držící svíčku kontrastuje s všeobjímající temnotou, ač je venku paradoxně bílý den. Janovský vytvořil noirovou sérii nokturn, kde čerň jako mrtvá řeka Léthé obtéká vanitas starých, rozbitých a nepotřebných předmětů. Brýle s rozbitým sklem, rezavé kbelíky, dohořívající narozeninová svíčka, zlomené pírko – vše odkazuje ke křehkosti a pomíjivosti věcí, a tedy i života, ale zároveň i kráse této dočasnosti. V tomto uměleckém dialogu se mísí Janovského industrializace japonské estetiky mono no aware a Vytiskova hra s pohanským rituálem prolnutým s námětem Kubrickova hororu The Shining. Vytiska zakořeněn v myšlenkové tradici slovinského filozofa Slavoje Žižeka vnímá svět skrze ponuré filmy a béčkovou popkulturu, které slouží jako oko do podvědomí naší společnosti. Zálibu v symbolu zlovolného oka sdílí s Odilonem Redonem, avšak v jeho případě jde o oční bulvu vyhřezlou z důlku. Možná právě toto ďábelské oko vidí nejlépe propast hluboko v nás…

kurátor: Kamil Princ