
František Štípek, Martina Horáková – Thank God It’s Friday
19. 09. 2026 - 20. 11. 2026
Galerie XY / Olomouc
"V té migrující temnotě kráčejíc mezi blízkostí a neporozuměním, dychtím po soli."
Můra usedající na oko losa, aby z jeho slz získávala potřebné minerální látky. Lachryfagie označuje získávání živin ze slz. V tomto případě jde o setkání dvou organismů, jejichž měřítka, potřeby i způsoby vnímání se zásadně liší. Zatímco můra čerpá z losových slz látky nezbytné pro svůj život, losovo oko reaguje na její přítomnost přirozeným podrážděním. To, co zvenčí může působit jako intimní, téměř dojemný obraz, je zároveň krátkým narušením tělesného komfortu. Vztah mezi můrou a losem nelze jednoznačně označit za parazitický ani za vzájemně prospěšný. Jejich blízkost je skutečná, její význam však nemusí být sdílený.
V pohybu krajinou se na okamžik protnou odlišná měřítka a trajektorie, aniž by se jejich směry, potřeby či zkušenosti musely propojit. A kdo je vlastně pozoruje? The Saltlands We Walk otevírá prostor pro uvažování o mezidruhových vztazích, nesouměřitelných časovostech a hranicích vnímání. Zpochybňuje představu, že fyzická blízkost automaticky znamená porozumění a že to, co zůstává nerozpoznáno, postrádá význam. Po stopách solného setkání a jeho pomalého mizení.
Jednotlivá díla se skládají jako fragmenty krajiny a události, jejíž celek se odkrývá pomalými krůčky. Kráčející postavy, portrét tváře, objekt slzy, fotografie krajiny, drobné můry, kopyta i nejednoznačné fragmenty končetin vytvářejí síť stop, mezi nimiž se pokoušíme hledat souvislosti. Člověk se v nich stává pozorovatelem i narušitelem, svědkem i aktérem, jeho přítomnost propojuje různé formy života, zároveň však připomíná omezenost vlastního pohledu. Stejně jako kužel světla odhaluje pouze výsek krajiny, i naše vnímání zůstává fragmentární. To, co zahlédneme, nemusíme pochopit, a to, co nedokážeme pojmenovat, nemusí být méně důležité. Pro někoho naopak v daný moment až zásadní.
Slza se pohybuje mezi tělesným děním a významem, který mu přisuzujeme. Může být fyziologickou reakcí, symbolem emocí, zdrojem živin i stopou po události, jejíž povahu neznáme. V materiálech získávají pomíjivé okamžiky fyzickou podobu oscilující mezi lidským a mimolidským tělem. Měřítka se obracejí, identity zůstávají nejednoznačné a jednotlivé objekty působí jako pozůstatky něčeho, co se možná odehrálo, než se rozplynulo v nahodilosti koincidence.
Tma, mlha, vzdálený zvuk a kužel světla utvářejí režim nízké viditelnosti. Nevíme, zda jsme zahlédli něco výjimečného, nebo zda se výjimečnost rodí až naším pohledem. The Saltlands We Walk nás nechává setrvat v napětí mezi blízkostí a vzdáleností, tělesnou reakcí a emocí, skutečností a její interpretací, nepatrným okamžikem a dlouhým trváním krajiny.
Alžbeta Papíková je slovenská vizuální a intermediální umělkyně žijící a tvořící v Brně. Ve své tvorbě propojuje video, zvuk, performanci a prostorové instalace, přičemž se často dotýká témat intimity, kolektivní paměti, tělesnosti a proměnlivosti času. Její umělecký jazyk je silně poetický a metaforický, s častými odkazy k motivům z přírody a lidských společenstev.
Magdalena Šimurdová je vizuální umělkyně působící v Brně. Ve své tvorbě propojuje geomorfologické a biologické procesy s tématy vztahovosti, blízkosti a vzájemné závislosti. Prostřednictvím prostorových instalací a objektů zkoumá materiály, jejich původ, proměnu a paměť. Absolvovala magisterské studium v Ateliéru prostorové tvorby na FaVU VUT v Brně a stáže na UMPRUM a AVU v Praze.
Tamara Mižáková je intermediální umělectvo, které se ve své tvorbě zabývá příběhy a charakterem různých terénů. Pracuje s fotografií, videem, prostorovou instalací a performancí. Je členstvem uměleckého kolektivu IZBOVÁ TEPLOTA a společně s Alžbetou Papíkovou vytváří site-specific performance v rámci projektu Ako sa do lesa volá, neviem čo sa ozýva.
