Výstava Hold Your Keys Tight představuje Valentýnu Janů jako autorku, která dlouhodobě zkoumá, jakými gesty, rytmy a postoji si ženy a queer lidé vytváří viditelnost ve veřejném prostoru, a která tuto otázku nyní přenáší do nočního města, tedy do prostředí, v němž se zranitelnost a svoboda těla prolínají nejzřetelněji.

Název výstavy odkazuje k nenápadnému, ale přesto všeobecně srozumitelnému gestu klíčů sevřených mezi prsty, k tiché strategii sebeobrany, kterou si mnohé ženy osvojují cestou domů po setmění a která zároveň připomíná, že samozřejmost nočního pohybu nebyla nikdy rozdělena rovným dílem.

Ústředním prvkem instalace je hybridní film, jehož námět se zrodil během autorčiny rezidence v newyorském Pioneer Works, scénář následně vznikal na rezidenci LaunchPad ve Francii a natáčení proběhlo v roce 2026 během rezidence v ISCP v New Yorku. Jeho hlavní postavou je stylizovaná hrdinka čerpající z noirové estetiky i z archetypu superhrdinky, která si však namísto role femme fatale, definované fascinací mužského pohledu (male gaze), určuje vlastní svébytnost. Ztvárňuje ji střídavě několik performerek, a Keywoman se tak místo portrétu jedné ženy stává zrcadlem kolektivní zkušenosti. Její cesta vede bytem, ulicemi nočního New Yorku i abstraktní tmou studia, a v jejím pohybu se kriticky přepisují historické figury flâneura a nightwalkera, pro něž byla svoboda toulat se městem samozřejmostí, ale pouze z mužské perspektivy.

Film propojuje dokumentární texturu s choreograficky stylizovanými sekvencemi, které vycházejí z autorčina doktorského výzkumu subkulturních performativních žánrů, jako jsou drag, burleska, či ballroomová scéna, z níž vzešel vogueing, chápaných zde jako emancipační strategie, jimiž marginalizované komunity proměňují strach v prostor autonomie a vzájemné péče. V pasážích, kdy obraz mizí ve tmě, přebírá orientační roli zvuk: hlas, dech, rytmus kroků, šum města, výpovědi o nočních cestách a originální beaty Johannese Tröstlera, který všechny tyto vrstvy skládá do prostorového vícekanálového mixu.

V Galerii Kostka je film zasazen do scénografie, která odkazuje k charakteru noční ulice, v níž se temnota stává samotným instalačním médiem. Tma zde vystupuje ve své fyzické, symbolické i psychologické podobě – jako bezprostřední tělesný prožitek noci, jako metafora osobních i společenských krizí a jako prostor, kam byla ženská zkušenost historicky odsouvána.