Výstava Soukromá věc představuje v nejen průřez tvorbou Zbyňka Sekala (1926–1998), ale jedná se především o pokus otevřít divákovi jeho vnitřní svět jako prostor paměti, úzkosti, řádu i ticha. Vedle vybraných plastik, asambláží a schránek vstupují do výstavy také jeho vlastní slova ve formě úryvků z deníků a osobních myšlenek, které vytvářejí intimní souřadnice autorovy lidské přítomnosti. Výstava se může uskutečnit díky daru do sbírky Muzea umění Olomouc z pozůstalosti umělcovy ženy Christine Sekal.

Umělecká tvorba Zbyňka Sekala je prodchnuta hlubokou osobní zkušeností i existenciální tísní. Byl to člověk mimořádně soustředěný a samotářský, poznamenaný válkou, vězněním i pobytem v koncentračním táboře. Se zkušeností krajního chaosu se vyrovnával potřebou nalézat řád ve věcech kolem sebe a z jejich fragmentů vytvářet nový celek. Tento princip prostupuje celým jeho dílem – od raných plastik z 50. let, přes závěsné asambláže z nalezených věcí a použitých materiálů z 60. let až po složitě a přísně komponované schránky, jimž se intenzivně zabýval od 80. let.

Vedle sochařské práce se Sekal věnoval kresbě, kolážím, grafické úpravě knižních obálek i překladům náročných německých filozofických a literárních textů. Současně formuloval vlastní autorské texty a vedl si deníky, které dnes představují jedinečný klíč k porozumění jeho myšlení i umělecké práci. Právě deníkové záznamy se stávají jednou z důležitých os této výstavy – nikoli jako pouhý komentář k dílu, ale jako jeho přirozená součást. Jako autorův hlas, který zůstává tichý, a přesto naléhavý.

Vedle existencialismu Sekala silně ovlivnil informel a přestože zůstal výrazným solitérem, svou tvorbou se řadil do širšího okruhu poválečného evropského umění, reagujícího na rozpad jistot a hledání nového jazyka po válce. Potřeba uzavření se před okolním světem i tlakem dobového režimu jej přivedla k určité formě vnitřní emigrace ještě před jeho skutečným odchodem po roce 1968 a následným usazením ve Vídni. Tam nalezl svůj nový ateliér, kde trávil dlouhé hodiny soustředěnou prací o samotě, obklopen jen svými díly a nekonečným množstvím materiálu, a kde si postupem let vybudoval ochranný mikrosvět.

Sekalova tvorba může působit tiše, někdy až uzavřeně. Přesto – nebo právě proto – má schopnost oslovit velmi osobně. Nevnucuje výklad ani nenabízí jednoznačné odpovědi. Spíše vytváří prostor, v němž se lze na chvíli zastavit a vstoupit do soustředěného ticha. Možná právě zde se jeho dílo otevírá nejvíc: jako trpělivé skládání světa z fragmentů, jako pokus zachytit to, co se jinak rozpadá, a jako tichá, avšak naléhavá výpověď o lidské zkušenosti.