výstava

Denisa Fialová: Pohřešovaní

Identita jako souhrn téměř neměnných psychických vlastností a postojů zdá se být již definitivně pohřbena pod nánosem snadnosti, jež se spolu se zábavou stává mantrou dneška. A s ní se „pod drn“ dostala i čitelnost a jednoznačnost. Už neplatí to, že člověk je tím, čím je, ani to, že je tím, jakou roli hraje, nebo tím, čím se zdá. Může být prostě vším, na co má. A pokud nemá, půjčí si. Už není čím se překvapovat, když vše je technicky, geneticky a plasticky možné. Dospěli jsme do bodu, v němž novotvary, které evokoval na svých plátnech a ve svých objektech starý dobrý surrealismus, a k nimž diváci fascinovaně hleděli a adorovali je jako zjevení odpoutané a osvobozené lidské imaginace již nikoho nepřekvapují. Bizarní obrazy připravené ke konzumaci už není třeba hledat. Stačí jen počkat na odkaz, který někdo hromadně přepošle.
Čím snadnější a zábavnější je tato konzumace, tím naléhavěji se ukazuje, že klasický obraz, který je výsledkem záměrné práce rozvržené v čase a zároveň zhodnocující celý kadlub zkušeností, inspirací a citací, sehrává stále důležitější roli především v tom, jak tuto snadnost a zábavnost problematizuje. Pokud ničím jiným pak právě tím, že v sobě obsahuje cosi, co lze označit jako „jedinečnost“ a nebo prostě jako benjaminovskou „auru“. Proto i klasicky malovaná plátna Denisy Fialové (*1978), odborné asistentky v ateliéru Nová média, který na ostravské Fakultě umění vede Jiří Surůvka, můžeme vnímat jako pokus o tuto problematizaci. Na obrazech lze vypozorovat její zaujaté „osahávání si“ média malby, ale i úzký a  poučený vztah k novým médiím a performativnímu umění. Základním charakteristickým rysem její malířské tvorby je častá tematizace symbiózy dvou základních modů - ornamentu a figury. Jak ornament, tak i figurativní motivy ovšm posouvá do jiné polohy – v ornamentu už nejsme svědky opakování jednoho a téhož identického motivu. Dochází zde spíše k jeho jakési postupné mutaci či hybridizaci podobně, jako jsou „hybridní“ figury mísící antro- a zoo-morfní formyJejí tematizace a oboustranně zvratné přechylování mezi lidským a zvířecím a mezi pravidelností a neuspořádaností můžeme vnímat jako návod pro nové zhodnocení historie vizuálních kódů i v rámci dnešní ahistoricky kodifikované reality.

Martin Mikolášek