sochař Ivan Lošák, práce na Hutníkovi, 1978-1979

V Československu od roku 1965 do roku 1991 platil tzv. „čtyřprocentní zákon“, což znamenalo, že na výzdobu veřejného prostoru byla povinně alokována 4 % z rozpočtu každé veřejné stavby. Vzniklo tak obrovské množství výtvarných děl, která byla většinou komponována jako integrální součást architektury. Po jeho zrušení nebyl nahrazen jiným systémovým nástrojem pro podporu umění ve veřejném prostoru. Od začátku 90. let tyto novodobé plastiky z měst mizí a situace se příliš nelepší.

 

Sochy ve veřejném prostoru po roce 1945 jsou často spojovány se socialistickou ideologií a normalizací a nesou si stigma doby, přestože mnoho z nich vytvořili renomovaní umělci ve stylu realismu, moderny nebo abstraktního umění. Městské správy i veřejnost proto dlouho nedoceňovali umění z tohoto období, které vedle výtvarných kvalit má již i historickou hodnotu, a stále se k němu přistupuje mírně řečeno necitlivě. Trpí nejen vandalstvím nebo krádežemi, ale také špatnou revitalizací stavebníků, kteří je radši odstraní, než by je zrestaurovali a udržovali.

 

I v Příbrami se ve veřejném prostoru nachází mnoho takových pozapomenutých skulptur, plastik nebo objektů. Často jsou ve špatném stavu nebo jim dokonce hrozí zánik, přestože často šlo o výsledek spolupráce výtvarného umělce s architektem. Právě těmto dílům vzniklým po roce 1945 je tato venkovní výstava – mapa věnována. Výběr si všímá fyzického stavu těchto uměleckých děl, sleduje, zda stojí na původním místě nebo jde o sochu „stěhovavou“. Tohoto druhu umění se týká i jedna materiálová zvláštnost. Od 60. let začali umělci pracovat i s novými polymerními hmotami. Ve světě i v socialistickém Československu se skelné lamináty prosadily především ve volné tvorbě.

 

Je zajímavé, že kolem novodobých soch vznikají i městské novodobé legendy (Urban legends) nejasného původu a míry pravdivosti, šeptanda předávaná ústně nebo prostřednictvím sociálních sítí a internetu. Jsou zároveň odrazem sdíleného společenského prostoru, který není prázdný, ale je plný emocí, názorů, idejí a ideologií, také zdrojem paměti místa a „jeho lidí“, a proto je jim věnována pozornost. Připomenuty jsou i příběhy soch, které z nejrůznějších důvodů byly odstraněny nebo beze stop zmizely.

 

autor fotografií: Jiří Thýn

text: Radoslava Schmelzová

kurátoři: Radoslava Schmelzová, Jan Freiberg