Do odborného povědomí se Aleš Růžička dostal v roce 2005 na IV. Zlínském salonu mladých, kde za svůj malířský cyklus Parky získal první Cenu Václava Chada. Zůstal pravověrným vyznavačem malby a dnes patří nejen v rámci své generace mezi její nekompromisní a nepřehlédnutelné představitele. Malbu potřebuje k životu bezmála stejně jako vzduch. Smyslovostí a mimořádnou citlivostí ke zrakovým a hmatovým hodnotám se dotýká barokních principů podobně jako Purkyně a užívá si koloristicky bohaté akcenty na velkých i vzácněji komorních plátnech. Dalším průvodním jevem jeho malby je gesto, jež zbavuje povrchnosti, po Pollockovi mnohdy u gesta samého začínající i končící. Jeho výraz si nezakládá na lehkosti a samozřejmosti, exprese Aleše Růžičky vychází z hloubky sebezpytu. Je v ní hrdost i pokora, radost i melancholie, sounáležitost s přírodou, přitakání životu se vším všudy, tedy i s vědomím jeho konce tady na zemi.

 

kurátorka: Lucie Šiklová