Markéta Adamcová – Promiscuity

Tvorba Markéty Adamcové zkoumá osobitým a sofistikovaným malířským jazykem témata přírody, matérie a plodnosti, v němž se lidská, rostlinná a hmyzí těla kříží a mění v procesech růstu, rozkladu a znovuzrození.

V nedávné sérii olejomaleb na papíře se otáčejí a víří zemité chuchvalce suchých rostlin, stébel a semen. Jakoby připomínaly nepředvídatelnou dočasnost rozkvětu, jež se odpoutává od mechanizovaných, prediktivních rytmů každodenního života. Okvětních lístky, pestíky se chvějí; lákají včely v pářící rituálech a enzymatické výměně, v promiskuitních setkáních, v nichž se krása rostlin stává důkazem mistrovství přírody. Příroda je krásná – krásná nad veškeré pochopení. Ale jak se ptá Esther Leslie, jaké jsou rozdíly mezi přírodou a uměním? Je příroda umělecká, je skutečnou umělkyní? Stopy štětce vyznačují cesty po chladném povrchu ve vrstvených nánosech; olejová barva se vpíjí do papíru a barvy půdy se prohlubují, nahrazují růžové a okrové tóny. Něco se vzdouvá a přetéká – slova, rýmy – něco žádá, aby bylo pohřbeno.

Pro svůj nový soubor prací ve stone projects se Adamcová inspiruje klíčovými díly futurismu raného dvacátého století – především rayistickým obrazem Sklo (1912; Steklo) Michaila Larionova, který umělkyně studovala v Guggenheimově muzeu během své rezidence v New Yorku. V obraze Sekvence (1913) Giacoma Bally geometrická mřížka plátna si hraje s odcizením – usilující o zachycení světla a rychlosti městského života modernismu. Zkoumáním futuristických odkazů k dynamice a rytmům strojově utvářeného města, Adamcová tyto podněty přeformulovává jako lidsky vytvořené sítě, do nichž gestickými zásahy vnáší jak matérii, tak abstraktní systémy práce, času a odpočinku.

Dovedným propojováním volných, expresivních barevných ploch s detailními zobrazeními hmyzích těl se cosi ztrácí i získává – kontaminace vzájemné výměny, neodbytná noční můra, která zanechává skvrny. Exploze invazivních rostlin pokrývá rozsáhlé plochy krajiny, jedovaté medúzy přemnožují moře v elektrické modři, řeky se mění v nefritově zelené, úrodně vzduté proudy. Infrastruktury dobývání, obchodu a managementu vytvořily – a nadále vytvářejí – antropocén. Neviditelné mikroelementy, molekuly nadprodukce CO₂, zbarvují krajiny dočervena, jako by je malovalo žár palivových továren. 

S náznakem rozkladu se přibližuje sup. Táhne svou hladovou tíhu oblohou a krouží. Vrstvy a peří – hnízdění z pestrobarevných per – se spirálovitě stáčejí, pak se zastaví; nástup podzimu je ve vzduchu. Patogeny a toxicita proudí dovnitř a ven z těl a usazují se v půdách industrializované zemědělské krajiny. Akt purifikace má znamenat čistotu, ale jak připomíná Bruno Latour, čím více očišťujeme, tím více hybridizujeme. Unikají elektrické výboje, medúzy, stromy bez kořenů. Při párování nebeských bytostí – kruhů z hluboce žluté a odstínů modré – rudý, placentární pruh barvy naznačuje uspokojení z příchodu. Skořápky nebe a země zvou k různým formám pohostinnosti: těla, která hodují, hostina jedněch na druhých.

Hana Janečková

Markéta Adamcová (*1992) studovala na Städelschule – Staatliche Hochschule für Bildende Künste ve Frankfurtu nad Mohanem (2023–2025) a na Akademii výtvarných umění v Praze (2013–2019). Žije a pracuje v Praze a Berlíně. Vystavovala mimo jiné na Academy of Visual Arts – HKBU v Hongkongu (2025), v Garage Gallery v Praze (2024) a v INI Gallery v Praze (2024).