Alexander Tinei, moldavský rodák z Budapešti, vytvořil pro svou první samostatnou výstavu v DSC Gallery v Praze soubor prací věnovaný tématice kořenů, které v nás evokují mnohé vazby.
 
Slovo „kořeny“ okamžitě vyvolává množství různých scénářů. Používáme ho k popisování komplikovaných soustav kořenů (hadic, řetězů, struktur), které tunelují a prorůstají dovnitř a ven ze země, aby zajistily obživu rostlinám a stromům; dále můžeme odkazovat na zdroj myšlenky, který definuje odkud pramení konkrétní problém, ať už rodinného, etnického nebo kulturního původu. Lze si pod tím dokonce představit i popis vnitřních soustav pod tělesnou schránkou člověka. Mnohovýznamovost podstatného jména „kořeny“ nabízí rozmanité obrazy. Mimo jiné se můžeme dostat také k problému vykořisťování, což je pro umělce zajímavým tématem, navíc v případě Alexandera Tineie, tak opodstatněným. Minimálně je to jedním z důvodů, proč se na řadě jeho obrazech objevují záhadné a éterické postavy s tajemnými modrými čarami.
V minulosti tyto modré čáry sloužily k formálnímu spojování Tineiho předmětů. Ačkoli zpočátku připomínaly tetování, nebo dokonce „kmenové“ znaky, jsou zamýšleny jako indikátory emocí: jako fyzické symboly bolesti a dislokace, které pociťuje tolik mladých lidí v současné společnosti, v níž komunita a rodina přestaly být spolehlivými jednotkami. Místo toho se jedinec stává zlomenou individualitou, což v důsledku často podporuje pocit fragmentace a dislokace.
 
 Tinei to sám zažil. Vyrostl v Moldavsku – bývalém satelitním sovětském státě sousedícím s Rumunskem a Ukrajinou. Mluvil rusky, na rozdíl od moldavského (romsko-nianského dialektu) a absolvoval dvouletou státní službu v sovětské armádě. Pomocí vlastní rodinné historie odráží Tinei strukturu několika rodin ve východní Evropě, které se ocitly ve stejné situaci během turbulentního období osmdesátých let. Jeho rodiče se odloučili a jeho matka uprchla do svatyně na Sibiř – místo, které by mnozí vnímali jako region, ze kterého by člověk raději utekl, a to zejména během těch drsných let. V určitém okamžiku Tinei prožil krizi identity. Vyrostl jako ruský mluvčí, znal a poslouchal ruské pohádky, učil se o ruských literárních hrdinech a uměleckých velikánech. I přesto však pocházel z Moldavska – ze země, která byla kdysi označována jako „zahrádka“ Evropy a považována za zemi, kterou proslavilo vynikající lokální víno. Tinei začal hledat novou identitu, kterou našel ve své křesťanské víře a uměleckém vzoru, kterým se pro něj stal Andy Warhol. Poté, co se přestěhoval do Budapešti, navštívil jeho výstavu a stal se pro něj natolik inspirativním, že ovlivnil jeho dosavadní způsob malby.
 
Když se Tinei přestěhoval na západ do Budapešti a začal se dozvídat více o nedávné historii umění a o tom současném, rozšířil se jeho vlastní “kořenový systém”: jeho znalosti i horizont se rozšířily. Tineiho poslední práce odrážejí tuto cestu. Objevil v sobě novou svobodu jak přetlumočit sdělení a sledovat vlastní instinkty. Při pohledu na umělce jako jsou RB Kitaj, Edvard Munch, Albert Oehlen a Kiki Smith, se Tineiho postoj k malbě a k vymalování prostoru stal hravějším a více o vykreslování situace tak, jak si ji představuje – spíše než aby byl svázán akademickými konstrukcemi 19. století, které podle jeho přísné tradiční umělecké školy v Kišiněvě považoval za stěžejní při tvorbě svých raných děl. Tato nově objevená hravost se u Tineie rozšířila především ve výběru materiálů. Díky použití izolační pásky vyváří sítě „kořenů“, které prostupují postavy a koncipují celé kompozice. Postupně se stala Tineiho praxe tvůrčím procesem. Tinei najednou pracuje s momentem překvapení, což vyvolává mechanismus opakování, stejně jako u vytváření obrazu nebo mapování prostoru. Podobně jako Oehlen a další umělci ze skupiny „Neue Wilde“ je i Tinei uchvácen fascinací vrozené svobody při kreativní činnosti.
Nové obrazy však nejsou čistě reaktivní. U těchto děl je měřená kvalita. Ano, existuje vzrušení z náhody při tvůrčím procesu, jak se určité věci vyvíjejí nebo zanikají. Ovšem sama koláž přináší neotřelou texturu a sochařské prvky. Díla jsou spíše interaktivní než reaktivní a odrážejí složité sítě kontaktů a vztahů, které jsme si pro sebe vytvořili v našem novém globálním způsobu života – to je stěžejní sdělení, které Tinei přináší.
 
Naše kořenové systémy již nejsou spojeny s jedním stromem, ale přesahují naše původní domovy nebo dokonce národy. Už nejsou ani omezeny lidskou zkušeností, protože naše životy jsou stále více ovlivňovány rostoucí závislostí na virtuálním světě a umělou inteligencí. Stejně jako paměťová mapa rychle rostoucího mozku, jsou naše kořeny stále složitější. Tineiho malby ukazují na přímé i emocionálně evokativní úrovni, že i když tyto nové kořeny potřebujeme pro živobytí, jež je nyní pro naše životy nepředvídatelné, budeme se s tím muset naučit bojovat. Může to být občas zneklidňující. Stejně jako se Tinei naučil počítat s určitou náhodností a vývojem ve své práci, musíme také my přijmout, že změna a šance budou našimi budoucími společníky.