Výstava velkoformátových grafických listů z aktuální tvorby jednoho z nejosobitějších a nejvýznamnějších českých grafiků. 

 

Na současné české grafické scéně je Šimon Brejcha jeden z mála autorů, který dokáže černobílou strukturou vzešlou z otisku naznačit svět vnímaný indexově, ikonicky i symbolicky zároveň. Jeho grafiky jsou dlouhodobě spjaty s přírodními fragmenty, znaky a asociacemi. V monumentálních tiscích spojuje přírodní svět s artificiálním světem, jeho uzpůsobováním, proměnami a mutacemi. Ideálním a mnohovýznamovým prostředkem pro takový cíl je právě otisk. 

 

Zahradničení Šimona Brejchy je výstavou jeho současné velkoformátové grafiky odkazující k přírodním elementům a procesům, které je možné odvodit a odpozorovat na „kultivovaném pozemku pro pěstování rostlin“. Zahradničení odkazuje k tolik diskutovanému tématu přírody, není ale angažované, dotýká se přírodních struktur poeticky, esteticky i temně zdrcujícím způsobem. Znaky přírodních skladeb a jevů inspirované zahradou, rostlinnými i živočišnými strukturami vrůstají do našeho podvědomí jako archetypy plodů (plození), škůdců (zmaru) nebo pomyslného ráje.

 

Seříznout, ohnout, přivázat. Nesekaná tráva, neshrabané listí, všude samé trny, opadané květy… Bohatý obrazový svět „zahradničení“ je ve výstavě strukturován významově. V suterénu velkoformátové tisky odkazují k tématu nevyhnutelného zmaru – škůdcům, jejich naléhavé přítomnosti, v přízemí k významům ohraničení, hranic a plotů pomyslné zahrady nebo její symbolické ochrany, v patře k aktivitám různých důsledků – činnostem nebo naopak lidské nečinnosti a přirozeného zanikání. 

 

Moderní společnost a její zavedené populární významové slovníky definují zahradu jako „kultivovaný pozemek pro pěstování rostlin.“ Společnost, která je nasměrována k výkonu, hledící na prospěch a upřednostňující prospěšnost, dala zahradě význam pragmatický – jde o místa vhodná zejména pro sklizeň rostlin, pokrmů a obživy. Jedno jediné slovo ze zmíněné definice však odkazuje i jiným směrem, k hlubšímu pochopení zahrady. Jde o slovo „kultivovaný“. Zahrada může být místem pěstěným, ošetřovaným a zdobeným. Jako v případě barokních zámeckých zahrad v tomto pojetí převažuje její funkce jako místa odpočinku v prostředí, které si člověk pudově „zkrášluje“ – estetizuje. Vztah člověka k zahradě se tak odvíjí na několika rovinách, na úrovni ekonomických potřeb, kulturních vztahů i na úrovni sociálního symbolu.

 

Kurátorka: Eva Bendová