Adam Vačkář / Bad seeds

Ve skrytém údolí, kdesi uprostřed Zakázaných hor, umírající mnich, poslední zástupce řádu tak dávnověkého, že ani on sám, ani historické materiály v knihovně mistrů nedosahují jeho počátku, vztahuje s maximálním vypětím zbývajících sil svou svraštělou paži k mahagonovému stolku po straně jinak skrovného lože. Na chvíli se zdá, že už tento bazální úkon jeho staletími zkoušené tělo odmítne naplnit. Mnichova dokonalá mentální disciplnína ale má svoji organickou schránku stále pevně pod kontrolou. A konečně. Pevně uchopil svůj iPhone a pomalými pohyby, s bezbřehou elegancí, jeho prsty doslova tančí po objednávkovém screenu rozhraní aplikace Amazon Prime. Objednávka náhradních dílů nezbytných pro chod generátoru celého klášterního komplexu je dokončena. Ticho za hranicemi civilizační představivosti brzy rozruší jemný bzukot vrtulí několika doručovacích dronů, které samy umístí nezbytné díly na svá místa a data storage odvěkých tajemství zůstane plně funkční pro příští milénia. Mnich naposled vydechnul, s klidným vědomím, že poselství jeho řádu zůstane zachované.

Dystopické vize se s nedávným reportem Spojených národů o klimatických změnách oficiálně staly naší budoucností. Doomsday stopky jsou nastavené na období dvanácti let a jejich tikání je natolik silné, že pro klidný spánek potřebujete množství utišujících prostředků. Bohužel jen pouhých 49, při momentální dobré vůli 51 procent populace, jejich palčivý zvuk vnímá. Pokud ti citliví do nedávna utišovali svůj stres recyklací nebo vegetariánstvím, nyní víme, že osobní aktivita nestačí a je třeba agresivnější politická kolektivní participace. Současné umění nikdy nemělo k dané citlivosti daleko, nicméně jeho dosah zůstává v relativně elitním uzavřeném kruhu. Výpovědní, možná lépe emocionální síla obrazu je přesto nezpochybnitelná. Extrémním příkladem je například vavříny ověnčená britská dokumentární série BBC “Blue Planet” z roku 2001 prezentovaná Sirem Davidem Attenboroughem, jejíž sequel měl premiéru loni na podzim. Celá série získala mimořádný ohlas, nic však nevyvolalo tolik veřejných reakcí jako šesti-minutová sekvence finální epizody upozorňující na dopady globálního znečištění plastovým odpadem. Záběry na želvu uvězněnou v plastovém pletivu, nebo mrtvého albatrose s rozříznutým tělem, odhalujícím vnitřnosti plné kusů spotřebního plastu, to vše v nekompromisní doslovnosti rozlišení 4K UHD (Ultra-High-Definition) přiměly diváky pořadu po celém světě volat po nezbytnosti nápravy stávajícího přístupu k dennímu užití plastových výrobků. Jakoby nikdo z nich před konfrontací s reprodukovaným obrazem trpícího zvířete neměl důvod se problémem zabývat.

Adam Vačkář ve své praxi od samého počátku reflektuje kondice post-humanismu v době obecných a pravděpodobně nepřekonatelných podmínkách neoliberálního systému. Vazby mezi organickým a průmyslovým, které se každým dnem víc posouvají k organickému průmyslu, tvoří páteřní osu jeho fotografické i instalační práce. Nalezené dřeviny pokryté lišejníky a mechem se v jeho rukou proměňují v elastické tvary nesoucí zdání prefabrikované výroby. Rozdíl mezi PET lahví a dřevinou mizí. Kámen může být dronem a pitná voda ropou. Vše v estetice odpovídající vysokým standardům reklamní fotografie nebo produktového designu. Jeho poetická kritika – pokud jste v synchru s okolním palčivým tikáním – se někdy může zdát až příliš doslovná. Přesto jí však stále vévodí rafinovaný proces zviditelňování faktů a napínání antagonismů pro mnohé neviditelných.

Jak víme ze čtení nespočtu kritiků současného politicko-ekonomického statu quo, je snadnější si představit konec světa, než pád dravého kapitalismu. Stejně tak je nám jasné, že jakkoli kritičtí můžeme být, vždy jsme neoddělitelnou součástí toho, co napadáme. Což Adam opakovaně ve své práci zdůrazňuje, například performancí, kdy sám sebe, coby umělce, vystavil do výkladního okna obchodního domu. Nebo právě stabilním využíváním vizuálního jazyka globálního trhu, zbaveného konkrétní reklamní nebo propagandistické rétoriky a tak převedeného do abstrakce zdánlivě glorifikovaných trosek naší civilizace.

Vidina posledního mnicha, který odevzdaně přenechává dědictví nespočtu předchozích generací digitální prázdnotě, nebo možná budoucí AI, může působit jako další generický sci-fi příběh, nebo metafora našeho zítřka. Záleží na úhlu pohledu. Bad Seeds jsou zasety, ale jak se jejich plodů zbavit nikdo netuší.

kurátor: Jen Kratochvil