Agata Bogacka maluje, dokud nemá hotovo. Za každým plátnem se skrývá dlouhý a časově náročný proces. Její obrazy nikdy nezůstávají u prvotní kompozice. Pracuje na nich až do okamžiku, kdy je spokojena s výsledkem, do momentu, kdy se k obrazu již nedá nic přidat a kdy ho lze pokládat za dokončený.

Výchozím bodem nejnovějších, abstraktních kompozic Bogacké je setkání ploch. Obrazy jsou založeny jednou na ostrém kontrastu hran, jindy na jemném rozostření; jednou na přesně kontrolovaném malířském procesu, jindy na připuštění náhody. Většina z nich je pro oko komplikovaná, klame zrak jako nejlepší příklady op-artu. Bogacka však s těmito efekty zachází jemně a vzbuzuje s jejich pomocí chuť prohlédnout si obraz pečlivěji.

Tato disonance rozhoduje o přitažlivé síle plátna. Obrazy Bogacké dokážou diváka v první chvíli zmýlit. Čím déle si je prohlížíme, tím více kompozice odhalují jistý druh nespojitosti, odkrývají před námi další vrstvy a fascinující detaily. Dokonce i když v sobě obraz obsahuje náznak obraznosti nebo malířské iluze, Bogacka přesouvá pozornost na samotnou plochu plátna; připomíná, že se především jedná o blindrám.

Kompozice obrazů se na první pohled mohou jevit uzavřené, úplné. Umělkyně je však záměrně narušuje, vnáší do nich posuny, chvění, výpadky z rytmu. Neoddělitelnou součástí jejích kompozic jsou také „nedokonalosti“, jevy vzniklé náhodou nebo nedůsledností – celé kusy plátna mohou zůstat nepomalované. 

(z textu k výstavě Karola Sienkiewicz)