Alžběta Josefy je dlouhodobě fascinována malířskou podstatou věcných stavů. Nejprve to byl zájem o vnější jevové stránky předmětů a figur. O to, jak se za určitých proměnlivých podmínek (např. světelných, barevně reduktivních apod.) jeví to, co tyto „věci“ reprezentuje v rámci naší pozornosti, čím zasahují náš zrak a skrze něj pohyb našeho reflexivního vědomí. V obrysu hmot i v materiálu povrchů. 

  

Fenomény situací jako materializované a dematerializované malířské etudy se postupně převracely v zájem o vnitřní podstatu toho, co stojí za vnějším tvarem. Autorku začaly zajímat zadní strany, vnitřní záhyby a jádra problémů, z nichž ve skrytu a zastřenosti klíčí to, co je pouze částečně spatřeno a nahlíženo naší smyslovou zkušeností. A mluvíme-li o „jádru“ a procesu „klíčení“, pak lze celý tento nový zájem Josefy analogicky přirovnat ke zkoumání vztahů mezi předpoklady a realizacemi toho, co nazýváme formami, a to z hlediska předpokládaného „života“ uvnitř hmoty. Právě tyto principy – zrod a zánik – spojované s živoucími organismy, jsou malířsky rozkrývány kdesi v hlubině malířských hmot. 

  

Obraz se pro Alžbětu Josefy stává vztahovým polem latentních dějů, kterým je nutné propůjčit formu, aby se vyjevily lidskému zraku. Protože se jedná o děje uvnitř malířských hmot (barvy jako konkrétní matérie), postupuje autorka metodicky a asociačně zároveň. 

  

V souladu s falzifikací toho, co v obraze hledá a co zároveň sama formuje a tvaruje, udržuje maximální depersonalizovaný přístup k procesu malby, aby dala prostor překvapující náhodě. Vyjevuje samotné malířské principy, to jaké mají použité barvy vlastnosti a jak se tyto danosti proměňují v řádu nalézaných vztahů na plátně, desce či papíře. Josefy se tu dotýká „malby o sobě“. Zkoumá s maximální možnou autorskou distancí zvolené barvy jako materiálová a zároveň smyslová jsoucna, jako malé vesmíry, které se pod rukama umělkyně začínají rozpínat z původního bodu nula do všech pomyslných stran. Touto činností, která je především dynamickým procesem tvorby, vznikají lineární a cyklické pohyby, které lze číst metaforicky. Konstituují jakési analogické stavy, obrazové modelové situace, jež lze s jistou licencí umístit do počátku jakéhokoliv „vznikání“. 

  

Dominantní je tu personifikace zraku jako pohybu registrací. Registrace jsou fázové momenty situací, které autorka udržuje jako otevřené horizonty vizualizovaných dějů. Klíčový se tu jeví vztah mezi počátečním epicentrem (jádrem, semenem), z něhož se sledovaný pohyb zpravidla odvíjí a jehož prvotní tvar částečně přejímá a rozvíjí například v symetrii kompozice a její deformaci. Tato fáze bývá inspirativní pro lidskou nápodobu při tvorbě užitných věcí. 

  

Další fází jsou formy, které již přesáhly pomyslný růstový vývoj a nastoupily cestu rozpadu, destrukce nebo mizení. Rovina obrazu přijímá tyto děje jako stopy cyklických formotvorných procesů. Jak už postřehl historik umění z doby německé Výmarské republiky Carl Einstein, každá nová forma je zákonitě destrukcí té předcházející, každé nově vznikající tvarosloví roste ze substrátu předchozích vrstev tvaroslovných ruin. Vše se cyklicky obnovuje tím, že proces prochází branou zrodu i branou zániku. Pevnost tvaru chrání zrod dění, zatímco vrcholné a pozdní fáze procesů mají blíže k beztvarému chaosu a amébickým rozvratům. 

  

Právě napětí mezi mladostí a zralostí hmoty je metaforou opakujícího příběhu, meta-vyprávění, které se děje i mimo nás, mimo naše jazyková pojmenování. Z tvrdého jádra povstává měkký a citlivostí vybavený život, aby se opět proměnil v pevné části životodárného substrátu. Alžběta Josefy tento princip klade jako malířský problém, stojící mimo subjektivní i historický čas. Skepse z cyklického dění je tu vyvážena malířskou krásou samotných zvratů a dramatických proměn. 

  

kurátor: Petr Vaňous