Alžběta Josefy - Nejistý popud

Výstava Nejistý popud prozkoumává uměleckou genezi a transformaci tvorby absolventky pražské AVU (Ateliéru tradičních malířských technik prof. Zdeňka Berana a Ateliéru malířství III. prof. Michaela Rittsteina). V rámci studia absolvovala také stáž na École supérieure d’art d’Aix-en-Provence. Malířka se od realistického zobrazení podivných halucinogenních výjevů posouvá k svébytné technice vymývání obrazů a potlačení svého gesta, což vede až k abstraktním kompozicím vycházejícím z reálných předobrazů a vnitřních archetypů.

 

Alžběta Josefy pracuje koncentrovaně v tematických cyklech. Její vid zprvu zprostředkovává nejasné záběry. Jako v Lynchových filmech jsme náhle překvapeni nezvyklým pohledem na dívčí či ženskou figuru nebo na detailní výsek těla a jeho gesto. Stejným způsobem zaznamenává i zvířata (viz obraz Kočka). Ani zachycené předměty nejsou tím, čím se zdají být. Častým předmětným motivem se stávají schránky, v autorčině podání jsou to relikviáře, opuštěné levitující korzety či rekvizity všedního dne. Úspornost výrazových prostředků, jako je monochromní malba s občasným barevným akcentem a tlumená světelná intenzita, podtrhují intimitu a nejasnou lokalizaci interiérů.

 

Postupně se její tvorba zbavuje realistických kontur a zaměřuje se více na výsek, detail většího celku. Abstrahuje do rozhraní, lemů, záhybů nebo naopak do kosmických dálav. Pozornost zaměřuje spíše na situace, stavy, procesy, ve kterých sleduje dramatický moment proměny, průhledu a vhledu. Objevují se však i fragmenty těla: oči jako obnažená čidla, části organických skeletů nebo „rentgenové“ záznamy míchy. S posunem tématu Josefy objevuje i novou technologii své malby.

 

„Objevila jsem si pro sebe techniku, která mi dobře sedí k záměru, který sleduji. Barvu plošně nanáším a pak ji odebírám – vymývám. Zobrazované tvary tedy vlastně jakoby ,vyvolávám‘. Vidím v tom podobnost právě s fotografií, s procesem vyvolávání fotky. I přemýšlení nad definicí fotografie, to, že je to proces, který využívá světlo k vytvoření trvalého obrazového záznamu, se mi líbí. Zdá se mi, že je to jaksi ,bez doteku‘. Jen otisk. Ale ten zápas s matérií – s barvou – je pro mě důležitý.“

 

V současné práci, jak malířka sama zmiňuje, je více akcentována barva, jež je pro ni nositelkou smyslových vjemů nejen vizuálních, ale také chuťových, čichových a případně i zvukových. Intenzivní kolorismus vnáší do pláten světlo a další prostorové dimenze. Atmosféra obrazů nepozbývá své dřívější magie a přitažlivosti, ale naopak hlouběji zasahuje svou intuitivní senzibilitou. Provokuje tak naši amygdalu a vyplavuje zasuté emoce i vzpomínky.