Antonín Jirát – Léčba oparem
Zdá se, že kolektivně trpíme virovou nákazou, podivným typem oparu, který se v určitém světle jemňounce třpytí a může z dálky budit zdání makeupu, který si nezkušený teenager poprvé nanesl na tvář po přečtení knihy: “Jak se líčit” s podtitulem: “Čeká tě první velká párty”. Takový opar, tedy virus HSV (Herpes Simplex Virus) se pak na podobné párty může rozvinout z nekontrolovaných fyzických kontaktů s dalšími nadšenci nebo se naopak zjeví jako předzvěst ze stresu, který s sebou velká zodpovědnost kroků do dospělosti nese.
Současná společnost ale není teenagerem v pravém slova smyslu, spíše zhrzeným členem klubu “krize středního věku” aspirující na návrat do ztraceného mládí. Iluze pominuly, skepticismus z jakéhokoli pokroku převažuje momentální krátkodobá nadšení. Je za námi nepočítatelně předzvěstí konce historie, které se všechny ukázaly jako falešné triky levného pouťového kouzelníka. Ještě pár dní zpátky jsme věřili v budoucnost, která se nám zjevila ve dlani Steva Jobse, když představil první iPhone a rozzářila tisíci světly na Tahrir Square v Káhiře v úvodním aktu Arabského jara. Ale všechno světlo zastínila série leaků z výzvědných služeb a vládních organizací, díky kterým víme, že i Orwell by se v pohledu na dnešní klima točil hrůzou v hrobě.
HSV přichází do těla a podle nálady se rozvine buď jako tzv. primoinfekce připomínající chřipkové onemocnění, někdy jako série puchýřků a jiných útvarů. Má dva základní typy, HSV1 se objevuje už v batolecím věku, HSV2 v době začátku sexuální aktivity mezi 14. a 29. rokem života. Po vyléčení infekce sice zmizí příznaky, ale virus v těle zůstává uložen v nervovém systému v tzv. gangliích periferních nervů, jakýchsi buněčných shluků, kde latentně přežívá, aby se pak vrátil na scénu při oslabení imunitního systému způsobeného jak nemocí, tak stresem. Ať už jsou ona nervová zakončení, která nabízí pro HSV levné a trendy Airbnb kdekoli, urbánní legenda říká, že jejich výskyt se ukazuje za okem, centrem vidění, hlavním smyslem naší percepce světa, orgánu, který nabízí překlad všeho světla kolem nás do srozumitelné podoby, kam ale imunitní systém nedohlédne a viry tak spokojeně žijí ve stínu svíčky.
Opar tedy nepřichází v přítomném čase, je aktivován na základě strachu z budoucnosti ve svém v minulosti vytvořeném úložišti. Bleh, důležitá schůzka a zrovna je to tady. Proroci rozpadu současné společnosti se shodují na ztrátě vize nadcházejících dní. Třeba zrovna Hito Steyerl říká: “I think that the storm is no longer coming from the past. Today the storm is blowing from a future that has been depleted of resources and hope and it is driving people back into the past. People are driven towards the womb—or their assumed origins—not the grave.”. Nebo Nick Srnicek: “Despite the speed with which our world appears to change, we seem to have lost any sense of the future.” A další a další.
Je to jako když pomalu přetáčíte na začátek VHS, obrazy se vrací k vstupnímu bodu, hlasy a zvuky se stávají nesrozumitelnými a vy jen doufáte, že vše zůstane tak jako předtím, ale kdoví, třeba se právě tím přetočením něco změní.
Opar je tady. A budeme se s ním muset naučit žít v dlouhodobějším horizontu, než jsme čekali. Nekončící uzavřený cyklus návratu jako oběh slunce kolem země. Jako kružnice definována body optimismu a následného rozčarování. Post-bruselská branka a bolestný závěr pražského jara. Východ a západ. Slunce stále svítí, ale někde pod tím svitem číhá nepříjemné překvapení, se kterým jsme se ale už nakonec naučili žít.
Léčit oparem? Prve dbejte na prevenci. Vyhýbejte se přímému kontaktu s nakaženým, vyhýbejte se stresorům, hlavně se nebavte s osobami s atopickým ekzémem, používejte kondom. Eh, ale stejně se tomu nevyhnete. Tak si raději zvykejte. Léčba oparem je léčba vědomou připraveností, kterou jen silní jedinci zvládají bez konstantního strachu. Ale nebojte se, je dobře, že to bolí.