Rozsáhlý dvůr zarůstá nízkým býlím. Na druhé straně domu projede pomalým hukotem vlak. Vzduch se nehne. Pod velkým oknem jsou na stolečku položené fotografie.

  

Bílý závěs zakrývá polovinu místnosti, je na první z nich. Na druhé jede tramvaj večerním městem, pod oblouky mostu stojí auta. Květiny nehnutě hází stín na divné chodbové podlaze před oknem, to okno je nejspíš zaprášené. Tato fotografie se stala již takřka dokončeným obrazem. Štětec nanáší sytější modrou na profil schodů nad květinami. Zezadu už je napsán název: Hotelová chodba. A velkými písmeny Antonín Střížek 2022. 

  

Fotografické předlohy mají dvojí původ. Buď je tvoří sám malíř, Antonín Střížek, který je výborný fotograf a řadu snímků také samostatně vystavuje, anebo jsou zdrojem dobové knihy a časopisy, jejichž fotografické reprodukce žloutnou netečností a propadají se v paměti. Oživí je až malovaný obraz. Paradoxní koloběh, neboť samotné malířství má chuť být už jen samo pro sebe. To malířství, které zobrazuje to, co je, které se nestydí klasických, tradičních, vymalovaných žánrů jako je krajina. Jako je město. Květina. Zátiší. Mixér.

  

Malíři se poznají podle rukopisu. A podle barev. Také podle námětů. V tomto smyslu je Antonín nezaměnitelný, rozpoznatelný na první pohled. Svůj styl si vymaloval ve druhé polovině 80. let a drží ho dodnes, ten styl má stále v sobě onu uhrančivou podmanivost střížkovské olejové malby, pomalého vrstvení, přesné zkratky a bělobou rozmazlených barev. Styl, který se nedá popsat. Musí se vidět.

  

kurátor: Martin Dostál