Pro malíře Argišta Alaverdyana je na jedné straně důležité téma skladebnosti obrazu. Vztahy středu k okraji, okrajů, vrstev, ploch, ploch a linií, barevného nátěru, jeho rukopisu a tak podobně. Jeho cílem ovšem není analýza výtvarných prostředků jako spíše vytvoření jakýchsi „anomálii“ na jedno místo koncentrované, sofistikované vizuální vztahovosti se silným psychologickým účinkem. U někoho tak mladého je až banální připomínat, že morfologickou databanku vytváří při volném pohybu virtuálními a fyzickými prostorami. Proto Argišt Alaverdyan maluje abstrakci, která by nemohla být namalována před třiceti, padesáti nebo sto lety. Nikoliv v tom smyslu, že distancovaně zpravuje o transformující se skutečnosti. Snaží se proniknout hlouběji, k povaze jazykově neartikulované smyslové zkušenosti, která předurčuje vazby ke skutečnosti a naši emocionalitu.

Rozhovor s Argištem Alaverdyanem.