Pojmenování „spinning beach ball“ (rotující plážový míč) je užíváno pro kruhovou ikonu oznamující plné vytížení paměti v elektronických zařízeních firmy Apple. Někdy je nazývána také „spinning pinwheel“ (rotující větrník). Podobný výraz, „spinning wheel“, 
je zase anglickým výrazem pro kolovrat, nástroj ke spřádání nití rozšířený v Evropě až do nástupu moderní mechanizace. Čeština zná rovněž kolovrátek, předchůdce nebozezu, v současnosti však zejména jako hovorové označení osoby opakující stále totéž („mele jako kolovrátek“).

Obrazy s rotujícím plážovým míčem organicky rozvíjejí Vlčkovo dlouhodobé zkoumání kruhových motivů a techniky otisků vinylových desek do mokré barvy. Coby malíř a hudebník upíná pozornost k traktaci takto malovaného obrazu jako k traktaci času. Jeho pracovní postup, při kterém opakuje stále stejná gesta, je výsostně tělesným aktem, a zároveň vytvářením jeho časového záznamu na ploše plátna či stěny. „Obraz je jakousi uloženou vzpomínkou“, řekl v našem posledním rozhovoru pro časopis Milk&Honey. 

Předlohy k obrazům Vlček dříve nacházel zejména v nakládání s časem v hudbě. Novými malbami, fotografiemi a zvukovými i prostorovými instalacemi se ale vydal na dosud nezkoumané pole vztahů mezi časem a prací. Do středu pozornosti se mu dostaly pojmy jako produkce a produktivita. „Spinning beach ball“ jako vizuální signál uživateli, aby nic nečinil a čekal, protože stroj pracuje na hraně svých možností, Vlčka zaujal jako metafora protikladného „využití“ času za situace, kdy „oběma“ jde o jedno – o výkon. Probíhající procesy uvnitř stroje přitom nevidíme, dostáváme pouze základní informaci o tom, že se uskutečňují. Podobně se to má se „spinning beach ball“ a jinými obrazy na výstavě v Galerii současného umění a architektury českobudějovického Domu umění. Jejich abstraktní formy jsou primárně bezobsažné („melou jako kolovrátek“), obsah ale zůstává na pozadí (skrytý v matériích a v rytmu Vlčkem roztočeného „kolovratu“) a určuje dynamiku našich prožitků a mimovolných interpretací. V souvislosti se současnou tvorbou Daniela Vlčka se tak nabízí otázka, nakolik je naše mysl ovlivněna (kolonizována) lidskou prací, a zároveň jaké je obrazové či pohybové minimum spouštějící vzpomínky na ni.
Daniel Vlček (*1978) pochází ze Strakonic. Žije v Praze. V minulém desetiletí byl členem umělecko-aktivistické Groupe Guma Guar. Vedle výtvarného umění se vždy věnoval hudbě, ať již jako dj, spolu s Groupe Guma Guar, nebo ve formaci Reverend Dick. Aktuálně působí ve skupinách Střešovická kramle a ba:zel. Je zakladatelem Galerie Ferdinanda Baumanna v Praze. Nedávno skončila jeho samostatná výstava ve zlínské Galerii Kabinet T. Zastupuje ho Drdova Gallery v Praze, kde v uplynulých třech letech uspořádal dvě samostatné výstavy. S jeho výtvarnou a hudební tvorbou se v jižních Čechách setkáváme poměrně pravidelně. Poslední samostatné výstavy měl v Galerii Na shledanou ve Volyni a v českobudějovickém bytovém prostoru Zutý Mánes (obě 2013). V Českých Budějovicích se představil také na kolektivní výstavě Oheň pro národ v Galerie D9 (2013). Na počátku letošního roku zde vystoupil také s ba:zel v rámci průběžného hudebního festivalu Ostinato. 
kurátor výstavy Jiří Ptáček