Červnovou výstavou na PRÁMU má pod taktovkou bývalý PRÁMař Dominik Běhal.

 

Obraz skrumáže nahých lidských těl střídá na jiném plátně motiv tělesných fragmentů plujících krajinou. Další malbu pak zabydlují jen jakési postavy, duchové, negativní formy těl, které vystupují z pozadí a současně s ním splývají. Obdobně se obraz tradičně namalované krajiny v dalším díle rozpadá v oddělené elementy stromu a pozadí, které tvoří mramorová inkrustace. A nakonec zátiší v interiéru se v jiné práci tříští v abstrahovanou materiálovou kompozici.

 

Ve starší Běhalově tvorbě jsme se mohli setkat s malbou ve škále sahající od figurálních fresek, kde je prostředí obklopující postavy členěno do jednoduchých, monochromních ploch, po složitě komponované figurální olejomalby – jakési koloristicky překypující vitráže na plátně. Tematicky odkazuje malířova tvorba, založená z velké části na práci s nahým lidským tělem (mnohdy v hromadných scénách), k mytologii (koupání, únos, hadnonoš) i k tradičním žánrům dějin umění (akty, krajiny, zátiší). To vše Běhal zachycuje v různých stupních realismu a dekonstruovaného, s abstrakcí koketujícího, zpodobení materiality.

 

Všechny zmíněné polohy, přístupy a obsahy jsou Běhalovi vlastní a záleží na jeho momentálním rozhodnutí, ke které cestě se v dané chvíli přikloní. Ostatně už volba formátu, vhodné technologie a následné volby činěné v procesu tvorby vyžadují kromě malířského citu také zkušenosti a především rozvahy. Na aktuální výstavě nám Dominik Běhal představuje její úhrn, v ironické narážce na stejnojmenný termín z účetnictví. Zdánlivá, jazykově půvabná nepatřičnost tohoto spojení ale ve skutečnosti narušuje schematickou představu o umělci – malíři Běhalova typu. Fundament léty nabyté zkušenosti a rozvahy se nevylučuje s vírou v intuici a smyslově orientovanou malbu, tyto síly se naopak vyvažují a jsou předpokladem silného malířského sdělení.

 

text: Artur Sammler