Dočasná instalace seskupení rezavých siluet suchých stromů je výmluvným symbolem problematiky narůstající civilizační devastace krajiny s potřebou poukázat na aktuální kritiku dlouhodobého zacházení s rozsáhlými plochami naší krajiny. Téma rekultivace je umělá přeměna místa, jež může být mnohdy ukázkou neodborného nebo finančně zneužitého korporátního počínání.

Nejlevnější a asi jediná možná bude přirozená obnova lesů, jejich proměna na vzrostlé různověké nemonokulturní porosty a dále na výběrný a podrostní způsob hospodaření. Současně je důležitá změna myšlení ve společnosti, je potřeba našim životům znovu propůjčit hlubší význam a smysl, s jehož pomocí bychom mohli efektivně přistoupit k řešení současných nejednoduchých situací a zkonkretizovat náš osobní vztah ke krajině a půdě.

Sochařka a kurátorka Dagmar Šubrtová (1973) žije a pracuje v Kladně. Absolvovala ateliér sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde pak několik let působila jako asistentka. Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům, jako je dlouhodobá dramaturgie výstavního programu galerie Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Pracovala několik let jako kurátorka galerie Mayrau v hornickém skanzenu bývalého dolu ve Vinařicích u Kladna. Ve volné tvorbě se inspiruje industriální krajinou kladenských dolů, změnami reliéfu krajiny v důsledku dobývání uhlí a aktuálními otázkami proměn krajiny a problematice provázanosti postindustriální společnosti a přírody.