Eva Maceková (*1984) absolvovala obory textilního návrhářství, ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Tato specifická východiska se odráží také v materiálovém a haptickém pojetí malby, kterou autorka pro sebe postupně objevila. Souběžně pracovala v různých médiích, s různými materiály a výrazovými postupy, jejichž vlastnosti nyní přenáší do rozpoznatelného obrazového rukopisu. Výrazným se tu jeví smysl pro kresebnost tvaru. Kresba je prvkem, který propojuje existující předmětnost s imaginárním světem figurace. Je jím také barva nanášená v pastách na povrch plátna, někde texturálně modelovaná, jinde s výraznou rytou kresbou v barevné vrstvě. Důležité jsou také výrazové kontrasty expresivní barevné pasty a jemné lazurní partie.

Zájem o biomorfní, organické tvarosloví působí jako nepřímá reakce na krizi a odcizení člověka v jeho etické, statutární i systémové roli. Tento jev se v dějinách výtvarného umění cyklicky vrací právě v obdobích, v nichž je otřesena víra v člověka a lidstvo, a kdy umění znovu intuitivně zakládá a tím obnovuje svou citlivost a respekt vůči rozmanitým formám života a jeho projevům. V případě Evy Macekové se jedná o souběh s vlastní vyhraněnou citlivostí a intenzitou individuálního prožívání, které předcházejí pomyslnému kolapsu člověka budováním jakési nové, imaginativní mytologie, v níž dominantní roli hrají hybridní bytosti – rostliny (Eco driver, 2025). Tyto auxiny (ztělesněné rostlinné hormony), jak je sama autorka nazývá, v sobě nesou referenční rozpornost. Přestože mají reprezentovat pocit harmonie, klidu, bezpečného prostředí odkazujícího na mýtus nevinnosti a ráje, působí často děsivě. Vzbuzují pod maskou lidského neklid a obavy z neznámého (Gem, 2026).

Právě prostřednictvím této ambivalence, která testuje naše konvenční představy o harmonii a kráse, prověřuje autorka schopnost vnímat jinak. Bez vštěpované kulturní zátěže, solidárně, pečovatelsky, s respektem a porozuměním k cizorodému. Když totiž přijmeme tyto bytosti jako harmonické či harmonicky působící, vše se inverzně obrací a člověk se sám sobě jeví v jiném světle. Je vysunutý ze své ustálené, afirmované podoby a komfortní role. Lidské vlastnosti, které vnímáme jako „normální“ a společensky „přijatelné“, se náhle mohou zdát škodlivými, silovými a toxickými (Masky, 2026). Určitě není od věci v této souvislosti zmínit knihu předního německého psychoanalytika Ericha Fromma Patologie normálnosti, která toto téma přehledně shrnuje.

Autorka nabízí současné lidské roztříštěnosti způsobené mašinismem digitální schizofrenie a všepohlcující rychlostí alternativní rámec zklidnění a kontemplace. Obrazy staví na magickém prolnutí figur a rostlin, v němž si všímá vzájemných tvarových a organických analogií ve vnitřním uspořádání anatomického a výživového systému (Network, 2025). Nervový systém člověka ve své struktuře připomíná rostlinný kořenový systém, a proto se tak v lékařství také označuje. Kořen je místem, z něhož se organismus vyvíjí a roste, v němž je ukotven v další existenci, ať už jde o mobilní organismus člověka, nebo statický model rostlin či stromů. Tyto tvaroslovné analogie stojí za fúzí rostlinných a lidských těl, včetně tváří, v nichž nos nahrazuje jakési citlivé kořenové čidlo (Portréty, 2025).

Sociální sítě pohledem autorky nevytvářejí nic převratně nového, pouze účelově aplikují model propojující sítě na řízenou komunikaci, které se uživatel postupně přizpůsobuje, časově i prostorově, a podléhá digitálnímu rozdvojení mezi tady a kdekoliv jinde. Autorka ve své tvorbě s měkkou ironií přepolarizovává status quo. Proti atakujícímu stavu digitálních médií, které zcizují a vyčerpávají základní lidské zdroje vnímání, kam patří mimo jiné schopnost koncentrace a soustředění, staví tiché vyslance přírodní říše (cyklus Smart foam, 2025). Ti postupně proměňují toxiny otráveného času v opět smysluplný a naplňující fenomén, podobně jako rostliny pracují pro člověka tím, že přetvářejí různé plynné koncentrace a látky v potřebný, životadárný kyslík. Osvobozující proměna je tu jakousi komplexní fotosyntézou, v níž vítězí příroda obnovující status života se všemi jeho nutnými podmínkami, a v níž prohrává člověk se svými potřebami, egem, mimikry, bezohledností a chamtivostí. Tato situace platí v díle Evy Macekové, ale nikoliv důsledně v životní praxi společnosti.

Green Screen je varujícím signálem, kterým se autorka obrací na současné a budoucí generace lidí, kteří marní čas spalováním nejen vlastní, ale i celkové kolektivní životní energie. Sobectví konzumu (stejně jako jakékoliv jiné ideologie) pracuje ve směru kolapsu celého lidstva. To, že si můžeme změnit vlastní prostředí v rámci digitální fotografie, neznamená, že si můžeme zahrávat se skutečnými životními podmínkami člověka. Ty už tak variabilní nejsou.