Instalace Every Breath I Take se pokouší vdechnout život něčemu neživému. Prostoru, který doposud neúnavně pracoval, plnil svou funkci a neměl čas si vydechnout. Až teď. Konečně tu není pro druhé. Není atlasem nesoucím tíhu vystavovaného objektu. Jen tak je. Stává se bdělou součástí okolního dění. S lehkostí zpomaluje a vnímá uspěchaný pohyb kolemjdoucích lidí. Role se obrací a galerie opětuje pohled. Podobně jako její diváci se nejspíš snaží objevit smysl na opačné straně. Spolu s ní se však nad vlastní každodenností mohou povznést i minulí a budoucí pasažéři metra – ti mají šanci zastavit se a jen tak pozorovat umělohmotnou mechanickou plíci v zaskleném železobetonovém těle.

Autorem této umělecké transplantace je František Albert D’Agostino (Ateliér volného umění II UMPRUM), který pro tentokrát opouští plochu obrazu a hledá umění v jeho procesualitě. Netvaruje z pevné hmoty, ale zviditelňuje prázdno, které nás všechny neustále obklopuje. Formu zde dostává životně důležitý vzduch – element, jenž se stává hlavním motivem právě proto, že jej běžně vnímáme jako prosté nic.

Musíme mít věci na očích, abychom jim věnovali dostatečnou pozornost? Jak vypadá hranice, v níž má pohled na prázdno význam? Kdy je galerie plná umění a kdy je jen prázdnou vitrínou s kusem levného plastu na podlaze?

Jakmile se větrák vypne a igelit klesne k zemi, zůstane jen recyklovatelný odpad. Dočasná intervence končí a galerie přestává dýchat.