Fragmenty těla ve tvorbě Lukáše Vacka se vynořují jako stopy neustálé proměny fyzické přítomnosti. Probouzejí touhu po rozpoznání celku, a přeci se každé jednoznačné soudržnosti vzdalují; dílčí momenty tělesnosti setrvávají na křehkém prahu důvěrně známého i nekonečně odcizeného. V tomto neustálém tahu a protitahu mezi vzepjatým odhalením celku a úlevnou skrytostí fragmentu se rozpadá představa těla jako ideálního a dořečeného. Umělecké tvarosloví autora se táže, jakým způsobem se tělo zjevuje coby křehká, proměnlivá krajina, prostoupená pamětí, rezonující touhou a nekonečným mlčením. Smysl se konstituuje vnímajícímu skrze toto hmotné chvění, kde se zdánlivě známé stává tajuplným, kde se viditelné nepolapitelně vynořuje a opět mizí v haptických záhybech.

Právě v této otevřenosti se tělo stává rozhraním, skrze něž prosvítají otisky rolí odevzdaně přijímaných i úlevně odkládaných, záblesky figur utvářených spletí osvojených gest i vtělených narativů. Umělecké tvarosloví Lukáše Vacka odhaluje identitu jako proces neustálé artikulace mezi vnitřním a vnějším, mezi tím, co je prožíváno, a tím, co je před světem inscenováno.

Obývaná tělesná schránka je, ve tvorbě autora, vrtkavým jevištěm bez pevného středu, na němž se role neustále přepisují, identity rozvolňují a významy unikají každému pokusu o definitivní fixaci.

Nic není tak, jak se zdá.

“All the world’s a stage, and all the men and women merely players…”

Kurátorka: Nataša Hand