Svetlana Fialová (*1985) ve své současné tvorbě tematizuje sociální jevy spojené s masovou populární kulturou. Jsou jimi především proměny sebe-reprezentace v uměle definovaném rámci soutěže. Autorka vychází z formátu televizní reality show, která pracuje především s vyhrocováním emocí, které střídají partie lítosti a sentimentu. Ten, kdo emoce „předvádí“, už není profesionální herec, nýbrž motivovaný dobrovolník, který s ambicemi vstupuje do dramatické arény, aby byl viděn a aby něco získal, aby vyhrál.

Název výstavy Ružamaxxing odkazuje na slovenskou reality show Ruža pre nevestu, která je modifikací americké soutěže The Bachelor, vysílané od roku 2002 na televizním kanále ABC. Ve hře usiluje větší počet žen o jednoho muže, přičemž muž vyřazuje jednotlivé účastnice až do finále, v němž se vytvoří před zraky všech ideální pár. Tento komerční princip tzv. romantické show odhaluje svět intrik, zášti a skryté i otevřené manipulace. Je přímým sociálním experimentem s dobrovolníky, které motivuje úspěch, ať si pod ním představíme finanční odměnu, realizaci narcistní sebereprezentace či vzbuzování závisti z dokonalého partnerství. Tento princip fixuje v podvědomí televizních diváků falešné pojetí seberealizace jako něčeho, co nejprve šokuje a posléze se fázově afirmuje jako přijatelné a finálně jako normální (co přenastavuje „normalitu“). A právě mnohoznačnost tzv. normality je dlouhodobým tématem Svetlany Fialové.

K reflexi mnohoznačných sdělení, která v sobě obsahují kulturní a komerční manipulace, používá autorka grafické médium. Experimentuje s kánonem historické sebereprezentace v žánru podobizny a portrétu, který kříží s fiktivními a autentickými postavami současnosti. Cílem je rozkrytí určitého narcistního rysu, který se projevuje v kompozicích a pózách portrétovaných. Kromě odkazu na výše zmíněnou reality show, kde „pozornost“ je tím, co prodává, se tu autorka dotýká i masově rozšířeného fenoménu současnosti, kterým je selfie making, obsesivní množení autoportrétu a prostředí, v němž se člověk nachází. Snaha o sdílení pocitu výjimečnosti i normality zároveň.

Tuto křeč přirozenosti vytěžuje Svetlana Fialová výrazy portrétovaných, ale také jejich překrýváním barevnými filtry plexiskla (zelené plexi jako green screen) a celkovou instalací v prostoru, v níž vznikající vazby a sousedství děl podporujících jejich kritickou reflexi. Ironie je vložena i do práce se samotným médiem, z kterého autorka používá pouze kovové matrice jako předměty, stojící za procesem reprodukování, ale samotný proces množení (tisky na papír) nerealizuje. Zastavuje proces grafické reprodukce v jedinečnosti obrazu, který v sobě ale nese ironii námětu a kritický rozklad žánru. Klade si otázky spojené s unikátností a originalitou v době masové digitální a sociální reprodukce. Zkoumá fenomén proměny lidského vnímání, které navazuje na uměle konstruované polarity, např. úspěch x prohra, Západ x Východ, bohatství x chudoba apod.

Jako umělkyně slovenského Východu zhodnocuje ve své práci pocit outsidera, který se celé dětství a dospívání pohyboval na periferii kulturní Evropy. Vyhodnocuje tuto pozici jako ambivalentní, tj. výhodnou i nevýhodnou zároveň. Uvědomuje si, že díky svým výjimečným zkušenostem, které studiem a tvůrčí prací překonává (neguje), získává také výjimečnou kritickou výbavu pro reflexi sociálních fenoménů, které by pro ni, pokud by vyrůstala jinde, zůstávaly neviditelné či nepodstatné. Nevýhodu této pozice spatřuje u sociálně slabších a nevzdělaných vrstev obyvatel, kteří jsou díky svému lokálnímu přepodstatnění náchylní k vnější i vnitřní manipulaci. Z jejich řad se potom rekrutují dobrodruzi úspěchu, kteří neváhají zveřejnit i svůj nejintimnější život za cenu výhry, či alespoň za cenu „být viděn“. Tento negativní jev typický pro země bývalého východního bloku souvisí se sociálně sníženým sebevědomím, za nímž stojí kapitálový mechanismus lovící a těžící v místech, která jsou ještě naivní a důvěřivě nekritická k jeho negativním projevům.

Předností autorky je aktivní přístup k této situaci, prostřednictvím kterého rozkrývá neviditelné principy spojené se vzorci globální i lokální manipulace. Název výstavy Ružamaxxing vychází z internetového slangu, v němž „maxxing“ označuje vyhrocení jevů do extrému a zároveň obsesi zlepšování funkčně nastavených cest komunikace, přičemž tato „optimalizace“ není ničím jiným, nežli redukcí, nivelizací a úsilím o to, vychovávat masový prototyp pasivního konzumenta, v němž je budována závislost na zdrojích banality, emocí a strachu. Nejde o nic jiného, nežli o dopaminový průmysl, který zneužívá důvěry lidí, jež nepřekročili práh svého kritického sebeuvědomění. Proto podléhají svodům, které vedou k ještě většímu odcizení a sebezadlužení v různých rovinách života a destrukčně rozkládají půdorys smysluplné existence.