Díla Terezy Holé mohou přinášet zneklidnění i narušení vizuálního rámce, okruhu témat a kontextu, v němž se běžně pohybujeme. Ve své tvorbě se nebojí překračovat očekávání a pouští se do hlubin vlastního nitra i k hlubokým tématům kolektivního nevědomí a temnějším stránkám společnosti. Často tak činí ve spojení s environmentální tematikou a v kontextu společenského svědomí. Svým uměleckým přístupem částečně čerpá z minulosti. Nacházíme zde reminiscence patrné ve zvolených, pro dnešní dobu nezvyklých materiálech, jako jsou kůže, seno, dřevo, rákos či sláma. Přesto je výsledné vyjádření naprosto současné a aktuální. Jako by se v některých aspektech obracela k prapůvodnímu základu, ke společnému odkazu, z něhož čerpá pro své nadčasové pojetí.

Slámu k pojednání povrchu reliéfů a objektů začala Tereza Holá poprvé využívat poté, co našla útočiště v novém ateliéru na Hané. Jako tvůrkyně land artu objevuje inspiraci a čerpá z místa, v němž se právě nachází. Má mimořádný cit pro prožitky z okolního prostředí, přijímá jeho vlivy a silně vnímá genius loci. Dokáže hovořit jazykem „místních“, i když pracuje s existenciálním pojetím člověka, jeho intimity a místa ve světě.

Její díla někdy promlouvají zvláštní dekadentní poetikou, která není prvoplánově přístupná ani snadno uchopitelná. Svou působivostí se dokážou dostat pod kůži a přinést silný, obtížně pojmenovatelný prožitek. Jdou do hloubky, ke kořenům, a s průzračnou upřímností se dotýkají samotné podstaty. Vznikají tak uhrančivé formy, které jsou přitažlivé, něčím povědomé, a přesto našemu pohledu neokoukané.

Tematicky Tereza Holá čerpá z vlastního hlubokého prožívání, životních zkušeností i z kolektivního nevědomí, které společnost vytěsňuje a odsunuje. V některých momentech nás konfrontuje s nepříjemnou realitou odehrávající se kdesi pod povrchem běžných událostí. Samotná tvorba v autorce s odstupem let doznívá; k některým tématům se vrací a jejich význam se jí odhaluje postupně. Díla z okruhu land artu a site-specific tvorby bývají často dechberoucí. Typické je pro ně naprosto precizní technologické zvládnutí a nadčasovost, která těmto objektům propůjčuje téměř nepozemský vzhled a monumentální vyznění.

Na výstavě Galerie Pekelné sáně se setkáváme s tématem těla jako úrodného pole – tématem hluboce ženským, ale zároveň univerzálním. Směňování vlastních sil, kapacity i tělesné schránky ve prospěch budoucnosti, pro úrodu dalších generací, je tématem nadčasovým. Delikátní a mimořádně pracně vytvořený slámový povrch zvýrazňuje reliéfní strukturu, která díky tomu působí definitivně a získává na exkluzivitě. Zlatavý slámový povrch odhaluje bohatství a nezměrný potenciál. Spadající copy slámy evokují rohy hojnosti, sluncem zalité lány překypující úrodností. Zároveň se nabízí rovina, v níž je tělo vnímáno jako půda – úrodná, ale také zraňovaná, zvrásněná a rozoraná hlubokými brázdami. V jejích dílech se setkáváme se skrumáží těl v pevném sevření propletených tělesných částí, které se nás dotýkají něčím existenciálním. Je v nich zachycena velká energie, urputný boj i nezdolná touha žít.