Nemocnice pro nás běžně symbolizují pocit bezpečí – nabízejí nám veřejně dostupnou a kvalitní lékařskou péči koncentrovanou na jednom místě, různé pečující služby a jsou i centry nejaktuálnějšího výzkumu a medicínského či technologického pokroku. Ve zdravotnických zařízeních se však přirozeně ocitáme také v intimních situacích, které pro nás mohou být citlivé, nebo dokonce i ohrožující – nejen na životě a zdraví, ale i v intenzitě prožitku. Stáváme se v nich velmi zranitelnými, čelíme obavám, nejistotě, bolesti či bezmoci ze špatných zpráv. 

Mnohé z nemocničních areálů byly budovány v období modernismu minulého století. Jejich formy jsou pravoúhlé, přehledné a čisté. Reprezentují racionalitu, hygienu a pokrok. Jak se v nich ovšem cítíme, dokáží unést naši zranitelnost? Jakým způsobem podporují architektura a umění potřeby pacientů a pacientek v oblasti duševního zdraví? 

Výstavní a procházkový cyklus Ve zdraví i v nemoci se bude těchto témat dotýkat z různých perspektiv na příkladu nemocničního areálu Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích.

Rozsáhlý komplex navržený v polovině 60. let minulého století představuje celorepublikově významný příklad poválečné architektury s brutalistními rysy, do velké míry dochované v autentickém stavu a bohatě doplněné uměleckými díly 2. poloviny 20. století. Jeho monumentální sedmnáctipatrové architektonické tělo se tyčí nad městem jako připomínka ochrany i memento současně. Jeho brutalistní a technicistní fasáda v nás vyvolá obdiv i úzkost zároveň. Stroj na zdraví, jehož sílu doplňují umělecká díla – přinášejí barvy, organické tvary, škálu přívětivě působících materiálů a svými motivy zpřítomňují těla a péči.

Sám architekt Miroslav Spurný připodobnil přísně vědecky zorganizovaný a vysoce efektivní nemocniční okrsek k modernistickým továrním provozům. Ve spolupráci s lékařským týmem však záměrně kladl velký důraz také na uživatelský komfort hospitalizovaných, jenž chtěl posílit dispozičním rozvržením, barevným řešením interiérů i výtvarnou výzdobou. 

Trojice nových uměleckých děl Medarda Zemana, Lucie Rosenfeldové a Andi Schmied dočasně rozmístěných v areálu nemocnice i v jejím interiéru navazuje na dnes již zrušenou praxi povinného uplatnění výtvarného umění ve veřejných institucích z poválečného období.

Současná díla přinášejí místně specifické komentáře a zásahy vztahující se ke vztahu péče o tělesnou i duševní stránku člověka v jasně strukturovaném a systematizovaném provozu a prostředí nemocnice. Všímají si jednotlivce v léčebném procesu i neustále se měnícího živého stavebního organismu nemocnice reagujícího na aktuální požadavky medicíny. Vyzdvihují sílu sdílení a důležitost podpůrné komunity, která snímá osamělost z náročných momentů léčby. 

Díla budou v rámci veřejných akcí doplněna o odborné tematické procházky se socioložkou Barborou Vackovou, historičkou architektury Barborou Benčíkovou a psychologem Tomášem Chodúrem. S nimi bude mít veřejnost možnost diskutovat, jakou roli hraje nemocniční prostředí v léčebném procesu, jaké je naše vnímání prostoru a péče v pacientské pozici a co může přispět ke snazšímu zotavení.

25. 8. 2026, 18:00
Ve zdraví i v nemoci: Medard Zeman, Barbora Vacková
vernisáž a komentovaná procházka

místo setkání: FN Brno, Jihlavská 20, 625 00 Brno, za hlavním vstupem, před pavilonem CH

Jsem stroj s lidskou tváří
Socha čtyř vzájemně prostoupených těl, které na sebe padají, ale současně se podpírají. Soukolí, kde nejsou jasné role – pacient/ka nebo pečující? Léčebný proces i proces uzdravování může vést ke ztrátě identity za vyšším účelem, kterým je zdraví. Tělo se stane pouhou součástkou; symbolem individuality a identity člověka zůstává jeho tvář. Přestože je socha kovová a působí dojmem pevnosti a stálosti, jde o hliník, který odkazuje na materialitu hlavní budovy areálu nemocnice, ale je ze své podstaty měkký a křehký – stejně jako samotné téma uměleckého díla.

Medard Zeman je konceptuální umělec, hudebník a sochař. Ve své tvorbě přirozeně kříží sochařství, intermediální přístupy, performanci i práci s obrazem – nejčastěji proplouvá mezi existencialismem každodennosti a kritickou groteskou dnešního světa. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry sochařství, nových médií a malby. V současné době je doktorandem na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde se v rámci uměleckého výzkumu zabývá novými formami trhu s uměním, performativitou a metodami podpory realizace uměleckých děl ve veřejném prostoru. Prezentoval svou práci na řadě samostatných i kolektivních projektů a výstav v České republice i zahraničí.

Nemocnice jako okno do společnosti
Nemocnice situovaná na okraji města je běžnou součástí našeho života – je tu, když máme problém, ovšem její přítomnost není samozřejmostí. Jako instituce má nemocnice dlouhou historii, její současná podoba se ale formovala především od 19. století, společně s rychlým vývojem medicíny. Ale nejde pouze o medicínu, jde i o správu společnosti, zdraví populace, architekturu a urbanismus. To vše, a více, tvoří rámec toho, co dnes chápeme jako „nemocnici“. A tak, jako vznikla nemocnice, vznikl taky její „pacient“ (mužský rod je v tomto případě záměrný). Právě tato pacientská role vystihuje napětí mezi univerzalizmem a individualizmem, které je pro naši společnost typické.

Barbora Vacková je socioložka, která se dlouhodobě zabývá moderním urbanismem, teorií modernizace včetně mocenských asymetrií vlastních moderní a pozdněmoderní společnosti a jejich projevy v hmotném prostoru. Působila na Fakultě sociálních studií MU, kde i dnes vyučuje, přednášela také na fakultách architektury v Liberci a Brně. V současnosti je vedoucí katedry občanské výchovy na Pedagogické fakultě MU, kde se věnuje především výuce sociologie a jí příbuzných věd.

kurátorky: Klára Eliášová, Šárka Svobodová

vystavující: Medard Zeman, Lucie Rosenfeldová, Andi Schmied

odborné tematické procházky: Barbora Vacková, Barbora Benčíková, Tomáš Chodúr

vizuální identita: Terezie Štindlová (Day Shift Office)