Slovenský malíř a fotograf se narodil 8. června
1953 v Košicích. V letech 1971 až 1976
vystudoval Univerzitu veterinárního lékařství
v Košicích. V současnosti žije a tvoří v Hniezdnom
poblíž Starej Ĺubovně. Vedle náročného
povolání zvěrolékaře se začal systematicky
a intenzívně věnovat koncem 80. let také
výtvarné tvorbě. Podnětem a spouštěcím
mechanismem jeho tvořivé činnosti mu byl
dvouletý pobyt v severní Africe, kde jej silně
oslovila jak svérázná exotická krajina, tak
intenzivní živá barevnost, tolik typická pro
zdejší kulturu. V poměrně krátké době se stal
známým na domácí i zahraniční umělecké
scéně. Klasické médium malby spojuje
s expresivní kresebností a kolážovitostí, kterou
zaznamenává téměř banální i pozoruhodné
okamžiky každodenního života, často se
smyslem pro ironii a humorný podtext.
Fotografie je ovšem pro něj rovnocenným
uměleckým médiem a suveréně ji používá jak
pro hledání vlastní inspirace k malířské tvorbě,
tak pro svébytné umělecké vyjádření
a nesoustavné hledání skryté okolní vizuální
poezie. V poslední době se také zajímá o
intermediální dokument, který kombinuje
s videoartem. Od roku 1986 realizoval na
dvacet pět samostatných výstav na Slovensku,
ale také v Polsku a Maďarsku, kde se s oblibou
zúčastňuje i kolektivních výtvarných přehlídek,
sympózií a malířských plenérů. Od roku 2012
je členem Slovenské výtvarné unie.
Hlavním inspiračním zdrojem se mu v případě
přítomného souboru obrazů DEZORIENTALU,
vystaveného poprvé v Galerii Caesar
v Olomouci, staly víceméně náhodně objevené
staré fotografie z orientálního harému perského
šacha Nassera al-Din Shah Qajara, který vládl
v Iránu od roku 1848 dlouhých 47 roků a byl
jedním z prvních fotografů v Persii. Právě
díky jeho zálibě ve fotografování můžeme tak
nahlédnout do jinak nedotknutelného a pro
obyčejného smrtelníka předem zapovězeného,
nepřístupného, tajemného prostředí
panovnického harému. Tyto podobizny žen
však mají daleko k erotickým symbolům
dneška a spíše než předpokládané a našimi
romantickými představami živené, dráždivé,
svůdné sexuální objekty, spoře zahalené toliko
jemnou atmosférou smyslnosti, vidíme jakási
neforemná stvoření oblečená do podivných
hábitů, udivující hustým srostlým obočím a
výraznými tmavými kníry. Právě na relativizaci
hodnot viděného a kontrastu mezi očekáváním
a vyjevenou skutečností je postavena
Turcsányiho autorská výpověď. Jako svérázný
katalyzátor nejednoznačnosti zobrazených
portrétů žen implantuje se zjevnou nadsázkou
do plochy obrazu technické prvky systému
klimatizace „chladící” neexistující vášně.
V neobvyklém tématu, kterému věnoval několik
měsíců intenzívní tvůrčí činnosti, se vyrovnává
s faktem měnících se erotických symbolů a
sleduje i problematiku akceptace novodobých
trendů v pohledu na sexualitu současného
člověka moderního věku.