Virtuální svět vyplývá ze světa nadreálného, paralelního, subjektivního. Nárok na jeho prožitek a především “reálnost” stoupá. Stále více se ho zmocňují racionální potřeby. Proto historické paralelní světy procházejí jakýmsi objektivizačním procesem, aby zkušenost s nimi mohla být sdílená. Oproti romantickému předstupni se tedy tento svět stává zrcadlovým a společenským. Výstava může vytvořit model takovéhoto světa, který je zcela odvozen, avšak ne cestou fyzické recyklace předmětu, která zdůrazňuje existenciální obsah (jak tomu bylo například v posledních dekádách minulého století, třeba u Aleše Veselého nebo Karla Nepraše), ale odvozen z umělého světa, z designové reality a umění a především z jejich obrazu, reprodukce. Ta nabrala v období tzv. kapitalistického realismu vlastní autenticity a je tedy možné s ní zacházet zástupně, stejně jako se s realitou zacházelo do doby postprodukce.
Tvorba těchto tří autorů v žádném případě není zatížena traumatem původnosti díla, přestože se o onu “původnost” (může být již násobně přenesená) často zajímají jako o místo určitého kontextu, výskytu, nálezu. Novým médiem se stává renderovaný obraz potažmo jeho převedení do objektu, instalace. Tato vizualizace dat sama o sobě znamená hledání způsobu jak zacházet s jinou realitou (možná nakonec původnější a kontrolovanou umělcem samým) než jakou sdílíme se současnou hierarchií společnosti. V jejich práci se zcela proměnil jak jazyk umělecký, který nemá ambice ukazovat jinakost umění a rád používá designových a průmyslových kompozic, barev, znaků a kódů tak jazyk komunikační, kde výtvarný slovník bez okázalosti nahradily spotřební kódy, čísla výrobků a počítačové procesy a programy. Mohlo by se zdát, že prostor odvozenin, mocnin a odmocnin je zoufale nekonečný, avšak lidské touhy a záměry jej stále omezují měřítkem, které zaručuje jeho sdělnost. Výsledná, k abstrakci a minimalismu se klonící forma výstavy (vše by zasluhovalo uvádět v uvozovkách, neboť je myšleno již v přítomném překladu) v sobě však může skrývat velice konkrétní obsahy. Z toho, co znám z prací Richarda Healyho, tyto obsahy často zobrazují sociální a politická témata a formální abstrakce odpovídá abstrahovaným vztahům uvnitř společnosti, čímž je kritická. Healy například vytvářel modely a typologie komunikačních prostorů a zasedacích místností a mocenských architektur.
Jiří Maha a Richard Nikl spolu již vystavovali na výstavě Kypící nahota v Galerii Jelení v roce 2009 a jsou kolegové v Ateliéru performativních médií Jiřího Kovandy na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Richard Healy žije v Londýně, kde vystavuje nejčastěji a kde vystudoval Royal College of Art.

Kurátorka Edith Jeřábková