Úřad, 2019

Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance. 

(Franz Kafka v překladu Rio Preisnera)

 

Světe div se! Děti se těší do školy a dospělí do práce. Byl by to ideál, kdyby to nebyla z nouze ctnost. Otřesem jsme snad nuceni přehodnotit trochu svoje životy a zaposlouchat se do dechu planety. Nestali jsme se časem zrychlenými běžci do záhuby? K tomu už Jindřich Chalupecký: “Píše se a tiskne se na světě dnes tak rychle, že nezbývá než být naschvál pomalý. Jen ubožáci se chlubí pracovním nasazením 24/7. Jeden takový, údajně v zájmu veřejného blaha a lepších zítřků, už prý ani nespí.

 

V téhle době malířka Ivana Lomová zachycuje pomalé, kteří se čas od času povalují v kavárnách, civí z okna nebo bloumají po ulicích a pozastavují se nad skutečným světem. Protože na tu chvíli nejsme jati tím, co je za obzorem, ale koukáme k obzoru a do sebe. „Fungující“ člověk není dost lidská bytost. Žije, až když se zastaví.

 

Obrazy Lomové jsou jako zastavení při cestě, kdy přicházíme k sobě. Na jejích plátnech se tak často děje v profánním prostoru každodennosti, když člověk nasazuje sluchátka anebo těká v mobilu, aby zahnal nudu. Zastavení na ulici, ve vlaku, na zastávce, v čekárně, nebo v kavárně. Ivana Lomová nabízí spásnou alternativu pro běžně utrácené chvíle – zůstat sám (se) sebou v tichu. V hlavě pak vytanou smotky pocitů, vzpomínky anebo přichází úleva z nicnemyšlení, díky němuž nás zase něco kloudného může napadnout.

 

Malířka vědomě nenavazuje na umělecké směry, žánry ani jejich předchůdce a řídí se intuicí. Ostatně nestudovala umění, ale architekturu, které se ovšem profesně nikdy nevěnovala. Maluje sice věcně, tedy realisticky, ale realita a fotografie jsou pro ni jenom skicou. Život, kterého se dotýká, není zoufalý, ani šťastný, je dobrodružstvím ve svobodném světě, ke kterému patří obojí, a ve kterém máme štěstí žít. Její obrazy tak nevzbuzují prudké emoce, ale potřebnou dávku nostalgie a melancholie. Civilní velikost pláten dokládá, že nabubřelost je jí cizí.

 

Ivana Lomová maluje v cyklech. Za posledních dvacet let jich vytvořila šestnáct. Ze série obrazů Samota, Cestující, Kavárny, Praha a Dětství jsem vybrala převážně ty liduprázdné. Se sympatií jsem sledovala autorčinu dlouholetou tendenci, lidí na plátně se zbavit úplně. Figury a jejich představitelné příběhy totiž odvádějí naši pozornost. Její obrazy bez živáčka nejsou mrtvé, spíš připomínkou, že v posledku jsme na světě sami a je snad lepší to přijmout, než zastírat.

 

Na obrazech z cyklu Praha rekonstruuje malířka svět svého dětství. Konkrétně je postižená vizualitou starých Střešovic, kde vyrůstala a stále žije. Na jednom z obrazů zachytila kostel sv. Norberta, na který léta koukala oknem ze školy. Postupně se zaměřila na detaily, pražská okna, dveře, schránky nebo fleky na zdi. Hledala nositele emocí a vzpomínek, přitom se zbavovala nánosů nevkusu a místům navracela jejich originální tvary. Ty nové už jsou podle ní povětšině bezduché. I tam, kde už nejsou, namalovala oloupaná okna, omšelé zdi, orezlá vrata nebo popraskanou koženku na sedačkách. Nebude se to zdát půvabné každému, ale jen tomu, kdo má důvěrnější vztah ke skutečnosti a k jejím průvodním projevům jako je stárnutí. Svoje město si uchovala osobitě hezké. Zachytila ho s odstupem času a tím, který získala pobytem v cizině. Díky tomu vyvolává, podle našeho založení, od sentimentálně banálních až po zásadní vzpomínky.

 

Sžíváme se s místy, kde rosteme a stárneme. Sžívat se, znamená i vzájemně se měnit. Trvá to dlouho, takže většinou nepozorovaně. Obrazy Ivany Lomové jsou o to pochopitelnější, oč máme před očima svoje rutinně známější situace a místa. Jak nás ovlivňují a co o nás vypovídají tyhle novodobé kulisy, v nichž se, slovy Chalupeckého, odehrává každodenní, úděsné a slavné drama člověka? Proč působí ve srovnání s minulými věky čím dál umělejší a nevkusnější? Co ztělesní naši duchovní tradici, když i naše rodné domy ztratily duši?   

 

Od domů si chce malířka zase odpočinout. Děťátko v rodině ji přivedlo na další pozoruhodné téma. Ivana Lomová přitom nefantazíruje a je jí jasné, že naše vnoučata nečeká bůhvíjaká budoucnost. Ale ještě se může stát něco nečekaného, jako před 2020 lety.

 

Pavlína Bartoňová, prosinec 2020