„Nocí se rozléhalo palčivé ticho. Tenhle les není daleko od města se svým stabilním světlem, šumem, viditelným pohybem. Čerstvě zapadlý měsíc nechal v paměti stíny větví stromů, které při zakopnutí o ‘něco’ a dopadu na kolena způsobilo vizuální posun, pohyb, ne nepodobný „mihu“ v periferním vidění při průniku psilocybinu a jeho janusovského bratra psilocinu do vědomí. Měsíc se už vnořil do času minulého, cyklicky se však vracejíce, ať malým astronomickým oběhem, či velkým znovuzrozujícím třeskem. Tma se po stříbřité prozářenosti háje stala hutnou, až lepkavou. Faun utišil své bratry a Ikelos vypustil své stvořence. Ti vyhledávají po lese cokoliv vědomého a první z nich, který pojme oběť, ji změní v masku pro druhého uloveného neproniknutelnou. V chladu, z čela ohřívaném dohořívajícím ohněm, už bez zásoby nalámaných větví, se Honza v blížícím rozednění podíval na Vaška. Oba zažili stejně šokující zážitek. Známá tvář „bratra“, unavená a popsaná životem, se změnila v ducha onoho háje. Oba byli bez varování a naprosto neuvědoměle přeznakováni, změněni. Znavenost alkoholem jim však nedovolila reflexivně reagovat. Jednomu od úst stoupal šedý mrak zahalující barevnou abstraktní strukturu, po každém přemíhnutí se dýmu měnící konstelaci. Každá nová kombinace připomínala masku jiného etnika, jeho boha. Druhá tvář se změnila v amorfní plochu bez možné definice velikosti. Ta na první pohled působila úměrně k předpokladatelnému rozměru sedící postavy, při soustředěném pohledu se však rozlila kolem a pozorovateli způsobila pocit vtáhnutí do sebe. Vašek si po prvním šoku okamžitě vzpomněl na Borgesovský Alef, ale tohle mělo opačný, chaotický rozměr. Bylo tam vše, ale nemělo to žádnou známou reálnou podobu. Tísnivý pocit rychlého úniku z něčeho ohrožujícího a nepřijatelného byl paralyzován zmíněným přelivem. Nevyskočili oba, nechtěli před druhým vypadat vyděšeně. Ještě v nich byla špetka důstojnosti a odvahy, aby to udělali. Seděli a po chvíli je srovnal pocit pochopení. Ta entita proti mně není nepřátelská, a dokonce ani cizí. Dokonce to není ani nikdo jiný než bratr. Co když mě i on vidí tak, jak vidím já jeho? Možná máme dvě tváře oba, možná nekonečně mnoho. A možná jsme je díky nánosu civilizačního bahna v realitě každodennosti přestali vidět? Dříve než se rozednělo se tito dva lumpové znovu prolili pokrevním spojenectvím.“

 

Honza Fiala představuje své obrazy výstavou Dříve než se rozední v galerii Provoz stejně bytostně spojené s jeho osobností, jako jeho zálibou ve vytváření masek. Je ryzím představitelem dneska už spíše astrální skupiny MSLSAJL, což jí dává netušený potenciál. Vystavené obrazy jsou skromnou retrospektivou, přímo naplňující profil projektu „Hledání ztraceného času“. Jsou to obrazy ještě z dob studia i obrazy naplňující jeho nový projekt apropriace a deformace obrazů starých mistrů. A ty jsou změněny natolik intenzivně a nerozpoznatelně, že kromě pocitu něčeho známého v typicky Honzově kompozici se objevuje i pocit něčeho hodně známého odjinud, ale nelze ihned určit odkud.

 

Typickým znakem obrazů je kresebnost, i přes časté používání pestré barevné škály. Tvar je definován bez malířské deformace právě typickou Honzovou kresebnou zkratkou. Snad proto se ve zmíněném konceptu apropriování neobjevuje jasné vodítko k původním předlohám. Na tuto kresebnost si divák čekající malířský zážitek musí zvyknout, ale pokud ji přijme, tak si zažije neotřele osobitý zážitek.

 

V Hájku 25. 2. 2023 Václav Rodek

 

Ve spolupráci s Fakultou umění Ostravské univerzity.

Kulturní centrum Provoz finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kulury.

Kulturní centrum Provoz podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

 

www.provoz.net