Jan Hísek – Časosběr

Časosběr je vizuální strategie, která umožňuje sledovat dlouhé dějové úseky ve zhuštěných sekvencích. Toho lze dosáhnout dvojím způsobem. Zrychlením plynulého záznamu extrémně pomalého či dlouho probíhajícího procesu, nebo separátní prezentací jeho klíčových okamžiků. Vychází přitom ze skutečnosti, ale změnou optiky ji posouvá do úrovně, která je sice stále ukotvená v realitě, nicméně mění její parametry, takže ji proměňuje v magickou platformu, jež se vymyká z kloubů každodennosti a probouzí „jiný“ způsob vnímání světa tím, že do něj vnáší prvky imaginace. Podobně je možné uvažovat i o nové výstavě Jana Híska.

Představuje totiž koncept, který vědomě kombinuje obě uvedená hlediska. Už proto nemá mezi jeho dosavadními expozicemi příliš obdoby. Na jedné straně je to unikátní putování proti proudu času zahrnující více než čtvrt století, na straně druhé výběr z tzv. iniciačních obrazů, tedy prací, které bezprostředně modelovaly zásadní proměny Hískova uměleckého vývoje. Někdy formálně, jindy motivisticky. Všechny vystavené kresby i malby se navíc jako ultimátní privatissima stále nacházejí v majetku autora a jako celek je až do dnešní doby nikdy nebylo možné veřejně vidět pohromadě. Výjimečný soubor, který otevírají plátna z aktuální současnosti, je stejně jako celá výstava těsně navázaný na jeho osobní život.

Tak je na obrazech z přelomu tisíciletí možné sledovat například přechod od kresebného vyjádření k plátnu či nástup psychedelické malby po cestě do Mexika, která rovněž přinesla do té doby nevídaný příklon k barvě na úkor předchozích monochromů. Rozvoj exprese v nultých letech se zase pojí k odchodu maminky. Ve výběru se ale nachází také obraz, který vnesl do Hískovy tvorby silný motiv jezera, jiný pod vlivem Dorého a Blakea v souvislosti s pobytem v Londýně znovuotevřel otázku resuscitace kresby nebo další – tentokrát z loňského roku, na němž se u něj vůbec poprvé objevil odstín zelené.

Výstava nenápadně odhaluje subtilní a často přehlédnutelné, nicméně o to důležitější momenty postupné transformace Hískova vizuálního přemýšlení obrazem, které ale následně ovlivňovaly celé etapy jeho práce. Na pohled drobné fazety, které jsou ovšem ve skutečnosti úhelnými kameny.

kurátor: Radek Wohlmuth