Jan Jedlička

První souborná výstava Jana Jedličky v českém i světovém kontextu představí průřez nejvýznamnějšími cykly a díly, která od sedmdesátých let tvoří ve svém švýcarsko-italském exilu a v posledních letech opět i v Praze.

První průřezová výstava bytostného Evropana Jana Jedličky mapuje všechna zákoutí jeho rozsáhlého díla, které od sedmdesátých let tvoří ve svém švýcarsko-italsko-pražském domově. Jan Jedlička se v něm zabývá záznamy krajin, jejich vizuálními aspekty, ale také tím, co sám prožívá při svém pohybu krajinou v závislosti na jejích proměnách. Jeho pozorování odráží zdánlivě nepostřehnutelné změny, které krajinu formují v perspektivě denních a ročních dob, desítek let autorovy fyzické přítomnosti, stovek let působení lidských civilizací i miliónů let vývoje zemských hmot.

Dílo, které je na první pohled členité a různorodé, nás při hlubším zkoumání překvapí svou vnitřní soudržností. Kombinací řady nejrůznějších technik a médií vznikají vícevrstevnaté obrazy míst v krajině, sledovaných obvykle v dlouhých časových horizontech. Fotografie se tu doplňuje s filmem, je přetisknuta heliogravurou nebo sítotiskem, transponována do mezzotinty nebo do kresby či malby tvořené nalezenými, vlastnoručně vyrobenými pigmenty.

Výstava, připravená pro prostory Městské knihovny Galerie hlavního města Prahy, jako první představuje Jedličkovo dílo vcelku. Není koncipována chronologicky, ale jako mapování autorova pohybu krajinou a cestami různých uměleckých strategií. Každé Jedličkovo dílo je bez výjimky spojeno s určitým místem a časem, proto je výběr tematicky členěn podle tří nejvýznamnějších geografických oblastí, v nichž autor pobýval – v italské Maremmě, na několika místech v Británii a v Praze.

Nejvýznamnější a nejrozsáhlejší z nich je projekt z italské Maremmy, kde autor pracuje už přes čtyři desetiletí. Pro zaznamenání charakteru této krajiny Jedlička bohatě rozvinul autorskou techniku malby lokálními pigmenty, vyrobenými z nasbíraných nerostů, hlíny, písku a prachu. Pigmenty při ní klade systematicky, podle času sběru, vedle sebe na plátno a tím vytváří specifickou reprezentaci krajiny, dokumentující její barevnost a strukturu. Cyklus Kartografických kreseb (The Cartographic Drawings, 1993–1996) obohacuje Jedličkovo dílo o časovou dimenzi: ukazuje postupné záznamy větších výseků krajiny při chůzi po předem stanovené trase postupně v několika časových fázích.

Hlavní nástroj pro práci s časem však představují pro Jedličku dokumentační technologie – fotografie a video. Ve svých rozsáhlých časosběrných fotografických cyklech (Echo, 1980–1989; Il Cerchio, 2005–2006 a 200 m, 2016) Jedlička ukazuje proměny denních a ročních dob, změny počasí a stavu vody, záznamy přírodních poměrů i lidské činnosti na plážích během roku.

Do zorného úhlu uměleckého pozorování nenápadně vstupují také změny krajiny způsobené zásahy člověka. Antropologické aspekty krajiny jsou ostatně nedílnou součástí Jedličkova mapování a řada jeho filmů a fotografických cyklů se výhradně nebo částečně zabývá právě dokumentováním lidských činností. Tuto rovinu zahrnuje například film Le Cuoche (Kuchařky / The Cooks, 1999), natočený v restauraci Macchiascandona v maremmském Grossetu, kam se Jedlička chodil léta stravovat.

V protikladu k vizuální preciznosti Jedličkových fotografických snímků jsou jeho filmy Echo – Vocis Imago (1994) a Interno (2001), které v rámci stejných témat pracují s „tekutostí“, neostrostí a abstrakcí, přičemž odkazují na principy našeho vnímání reality. Fotografický cyklus z italského Grosetta, Citta dei vivi, citta dei morti (2004), se naopak dotýká opačného pólu: zachycuje okamžik bezčasí zdánlivě pustých scenerií městského hřbitova i obytných čtvrtí.

Na počátku tisíciletí pak Jedlička zaměřil pozornost na své rodné město – Prahu a její okolí – a také do venkovských i městských krajin Walesu a Irska. Z těchto aktivit vznikla řada nových cyklů, v nichž Jedlička pracuje s podobnými prostředky jako dříve v oblasti Maremmy: především s pigmentovou malbou, akvarelem a fotografií. Pražský tematický okruh je zastoupen pigmentovými malbami, filmem a fotografiemi z kostela svatého Jiří na Pražském Hradě (Basilika, 1997), britské cykly pak sérií Hills and Trees (2002). Svým charakterem se naopak vymykají dvě solitérní práce – fotoesej pořízená cestou vlakem z Basileje do Haagu a zakázka na barevné vitráže kostela sv. Kosmy a Damiána na Sicílii.

Jan Jedlička se narodil v roce 1944 v Praze, kde v letech 1962–1968 navštěvoval Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od devadesátých let také v Praze. Od konce sedmdesátých let pravidelně pobývá a pracuje v Itálii v oblasti Maremma v jižním Toskánsku. V rámci stipendijních pobytů cestoval v letech 1993 a 1997 po Británii a v roce 2001 tvořil ve švýcarském Centre for Global Dialogue v Rüschlikonu poblíž Curychu.

K výstavě vychází monografický katalog. Autory jeho textů jsou: Bruno Corá, Jitka Hlaváčková, Friedemann Malsch, Marie Rakušanová a Kateřina Svatoňová.

Kurátorka: Jitka Hlaváčková