Instalace Jana Paravana (*1986) vychází z určitého ukotvení vzpomínky v čase, její stálé přítomnosti v paměti a postupného proměňování. Vzpomínky jako samostatné světy s vlastní obrazovou podobou levitují osobním prostorem paměti. Ty nejsilnější se zdají být stále čerstvé, ty ostatní blednou ve své nepodstatnosti a jsou zahalovány novějšími. Vše je neustálým cyklem a jen subjektivní prožitek rozhoduje o hodnotě těch jednotlivých. Jakou mají vzpomínky esenci? Mohou vyschnout nebo uvadnout? Ztratit svou vůni? Z každého prožitého momentu se jeho bezprostředním pominutím vytrácí prezence a stává se pouhým detailem v naší mysli. Více či méně podstatným. Přesto natolik zlomovým, že mysl chová jeho čerstvost ve vakuu. Navždy ji zakonzervuje v pomyslném formaldehydu.