Pfeiffer OGL1

V rámci kontextu historie umění není neznámá inspirace stavem snění, která se může stát umělcovi předlohou, a to při vytrvalém vracení se formou silných vizuálních obrazů. V rámci Freudovy psychoanalýzy a publikace Výkladu snů víme, že při snění dochází k několika fázím ponoru do vlastního podvědomí. Změna stavu je předsíní, do které vkráčíme, abychom se ponořili do hluboké kontemplace, která je pak zakončena pomalou duševní hygienou, kterou provádíme každou noc.

 

Výstavní projekt Jana Pfeiffera zpracovává téma snu, který zde byl podpořen galerijními prostory bývalých městských lázní. Tedy minulou přítomností vodní hladiny a možností fyzické i mentální hygieny. Návštěvníci jsou zde vtaženi hned při vstupu, kdy jsou konfrontováni s modelem snu, který je vizuálně propleten kresebnou linií na jeho bílém povrchu. Změna stavu vědomí je zde demonstrována čekárnou, kdy pomalu ale jistě přestáváme rozeznávat, co je fikce a realita. Další kóje nás vtahují do stavu hlubokého snění a pomyslně si užíváme koupele, kontemplace a relaxace. Ocitáme se co každou chvíli nad hladinou a pod hladinou, plaveme. Cítíme chvění vodní hladiny a najednou si uvědomujeme absurdnost celé situace, protože v reálu procházíme galerijním prostorem. V úzkém průhledu se nám naskytne ubíhající pohled do renesanční zahrady s palácem kdesi mezi stromy. Nepatřičně jsou zde rozmístěny skříně, ze kterých v pravidelných rytmech vystupuje veselá společnost. Mezi akcemi je v zahradě klid, občas se ozve tiše páv. Zahrada zachycuje eden, krajinu iluze a bezpečí. Bůh je zde přítomen jako obraz světa, eden nám připomínají lidské figury a odkaz na palác šlechticů pak sociální entitu. Veškeré odklonění od reality je zde povoleno a samotné asociace jsou jen na divákovi.

 

Jan Pfeiffer absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Jiřího Příhody a Ateliér hostujícího pedagoga Zbigniewa Libery). Ve své tvorbě zkoumá prostor a také pohyb či statický stav v prostoru, který ovlivňuje naše vnímání. Jeho vyjadřovacími prostředky jsou kresba, animace, objekt, instalace, performance a video. Spojujícím článkem jeho díla je tvarosloví, podoba věcí ve vztahu k jejich každodennímu významu. Kresbu Jan Pfeiffer chápe jako autonomní médium, které se v průběhu 20. století infiltrovalo do dalších vizuálních médií. Autor působí také jako vysokoškolský pedagog, filmový výtvarník či jako architekt výstavy.

 

Autorkou fotografií je Markéta Bendová