Foyer roudnické galerie na podzim hustě zaplní početný soubor obrazů malých formátů malíře Jana Šafránka (*1948). Způsob instalace podtrhne narativní styl díla, které se začalo formovat v nepříznivém ovzduší československé normalizace jako nelichotivě sžíravá reflexe tehdejší společnosti. Výjevy z všedního života od hospodských zákoutí po scény u výslechu podané hladkým splývavým rukopisem popisují z chladného odstupu quasi dokumentárním způsobem společenské mechanismy doby.
Nepohodlný umělec byl po podpisu Charty 77 vyhnán ze země. Od roku 1979 žil v exilu, z nějž se vrátil do Čech až po změně režimu v roce 1990. Od té doby přebývá střídavě v Praze a ve Vídni. Velkou část exilového života i života po návratu strávil „na cestě“, ať již to bylo v Rakousku, Austrálii, USA, Itálii, Tasmánii, na Novém Zélandu, v Tichomoří, na Tahiti či v Jižní Americe. V jeho „cestovních“ záznamech se začaly hromadit výjevy z vídeňských kaváren a obchodů, italských bister, tržišť a nočních barů, australských benzinových pump a pikniků, amerických fastfoodů či mexických pouličních slavností.
Dílčí pozorování, využívající metody bystrého, ale neúčastného pohledu, jež se autorovi osvědčila již při zkoumání domácí reality, se postupně začala skládat do souhrnné charakteristiky současného světa „všech obyčejných lidí“. Jan Šafránek si tak mohl občas dovolit vytvořit v historizujícím duchu větší breughelovskou scénu, aspirující na metaforu globální společnosti. Tato tendence u něj zesílila na přelomu tisíciletí, jenž symbolicky završoval neklidné dvacáté století. K takovým velkým dobovým freskám patří například obrazy ročních období, Oltář milénia, Evropská svatba či Globální triptych. Roudnická výstava se soustředí především na drobné formáty, jež ve zkratce zaznamenávají osudy lidí s jejich malými radostmi i starostmi všedního dne z různých koutů domova i vzdálených krajů.