Jaroslav Horecký (*1984) je v pardubickém kontextu solitérním zástupcem trash estetiky. Tvoří z odpadu, z vyřazených užitkových i průmyslových předmětů a dává jim tak nový život, novou funkci. Je mu blízká vize ekologické recyklace: používá materiál, který nejenže ztratil původní účel, ale je na první pohled prostý jakékoli estetické kvality. Tyto obyčejné, „opovrženíhodné“ materiály pak transfiguruje do syrového uměleckého díla.

Přestože mu chybí výtvarné vzdělání, není Horecký typický zástupce art brut, nebo alespoň ne ve smyslu, který je v Čechách kodifikován. Není outsiderem, ale naopak typickým insiderem kulturního světa, je dobře známý jako organizátor kulturních akcí. Jeho pohled, v mnohém ohledu autentický až naivní, není nepoučený: Horecký velmi dobře ví, co dělá. Umění je pro něj stejně dionýská hra jako katarze sebevyjádření. Chybějící kontakt s primárně výtvarnou scénou mu umožnil rozvinout osobitou práci s materiálem, která odkazuje na svět umění přírodních národů, náboženských symbolů a archaického písma.

V cyklu Větve, který na výstavě představí, se vzácně snoubí bezprostřednost se sebedisciplínou a soustředěností na přenos konkrétního sdělení. Technicky se jedná o našepsovaná prostěradla napjatá mezi akátové větve, spojené gaffou. Typickým znakem jeho tvorby jsou mohutné nánosy barev, které místy praskají a vytvářejí další struktury. Rád také používá nápisy, které mají často neskrývaně ontologický či mýtopoetický charakter, na rozdíl například od textů na plátně Václava Stratila, který více zdůrazňuje absurditu či uměleckou provokaci. Oběma je však blízká nadsázka a humor, která v případě Horeckého příjemně „odlehčuje“ drsnost použitých materiálů.