Výstava současné tvorby Jiřího Davida, jedné z důležitých postav českého umění uplynulého čtvrtstoletí, se uskuteční hned na dvou místech – v Galerii současné malby Národního divadla moravskoslezského (vernisáž 13. 5. v 18.00) a v Galerii Dole (v 19:00). V ostravském prostředí znovu uvede a připomene tvorbu autora, jehož umělecké počátky jsou s moravskoslezskou metropolí spjaty a který je zároveň jedním z důležitých spolutvůrců českého současného umění, navíc jedním z těch, díky nímž nejsou zdejší vody rozhodně stojaté. 

Kurátorem výstavy je Martin Dostál.


Jiří David na výtvarnou scénu vstoupil ve druhé polovině 80. let jako jeden ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví a od té doby nepřehlédnutelným způsobem spoluutváří nejen vývoj českého výtvarného umění, ale také debatu o pozici umělce a umění ve společnosti. Odborná veřejnost jej chápe jako zásadní postavu české postmoderny, ale i širšímu publiku se do povědomí za dobu svého působení zapsal několikrát. Například v souvislosti s cyklem manipulovaných fotografií Bez soucitu, ve kterém rozbrečel sedmnáct ve své době mocných mužů světa, jako byli například Silvio Berlusconi, George Bush nebo Usáma bin Ládin. Mezi velmi diskutované práce také patří monumentální neonové Srdce nad Pražským hradem.


Kurátorský text Martina Dostála:


Jiří David patří do Ostravy jako mour do kamen, jako pecka do švestky, jako zduřený penis do vlhké pochvy, v tomto strhaném a vzdorujícím městě prožil formotvorné roky, v dobách, kdy komunisté dýchali prach a kouř čudících komínů a havíři rubali uhlové rekordy pod rudými zástavami. V Ostravě se rodil jako umělec, malíř Eduard Halberštát by o tom mohl vyprávět, v Ostravě se potkal se svojí ženou, se kterou setrvává dodnes, zde kraťounce pokoušel vítkovické vysoké pece, kde žár schlamstne člověka jako krysí malinu, zde kulisákoval v komorní samotě Divadla Petra Bezruče, když sám se stával Bezručem vizuálních senzací bez ohledu na množství krve, jež mu přitom tekla a teče z úst, tam v té kulisárně sorelového kulturáku, kde se potkal s fotogenickým čuchem a vizuální inteligencí obdařeným Viktorem Kolářem. Ostravu, jak citově vycíděnou kurvu, opustil až s odchodem na pražskou Akademii, kam se, kurva, tak dlouhé roky nemohl dostat, komunisti zasraný.


Tak se Jiří David, narozený už tak dávno, dne 28. srpna 1956 v severočeském Rumburku, neboť tam byla porodnice, na lavici v čekárně, jak říká, tam se narodil, i když místem jeho dětství a sublimujících motivů se stala Dolní Poustevna, což není metafora, to je místo na východoněmecké hranici, kam skoro nikdo jen tak nepřijede, tak tedy ten David se přes juvenilní Děčín dostal do té Ostravy, kterou opustil, a ona opustila jeho, aby se sem takto fragmentárně, útržkovitě, roztržitě a výstavně vrátil, právě teď se vrací, dvojvrací, viuzálně zvrací, do toho Národního divadla, pojmenového podle neexistujícího dvojzemí Moravy a Slezska, a také do toho jiskrně intelektuálního fiducijského galerijního hnízda, tam Dole, skoro pod zem, tak sem chrstne kusy své práce, sám se zjeví, vytrhne se ze svého zbraslavského domicilu, kde žije jak Adam v ráji, odkud ho už vytrhne jen kostlivec s kosou, tento senzuální tvůrce fragmentarizovaných odkazů osobního, uměleckého i společenského života, který vstoupil na artistní scénu už v 80. letech minulého století. Zprvu se prosadil malovanými obrazy, zřetelně nejkomplikovanějšími ve své generaci, přestože začasto vyprázdněnými ve své útržkovité naraci. Již tehdy bylo cítit ambivalentní napětí v práci s barvou, které vyústilo ke konci osmé dekády v Bílou a Černou sérii. Záhy se v Davidově rejstříku objevily objekty, instalace a konceptuální fotografie. Z nich zejména cyklus Skryté podoby, černobílé dvojice pravopravých a levolevých portrétů mediálních a uměleckých osobností českého i světového významu zaznamenaly mezinárodní ohlas. Krátce nato se pustil Jiří David i do tvorby videí a také rozšířil svůj výrazový repertoár o klasickou fotografii. Slavným se také staly neonové objekty, instalované nad pražským  Rudolfinem i nad Pražským hradem. Pro mnohé pozorovatele  se tak stává tvůrcem zdánlivě nečitelným, rozpolceným, těkajícím mezi médii. Opak je však pravdou, Jiří David je totiž překvapivě soustředěný ve významu každého svého díla, ve své komunikaci, kterou chce s divákem navodit, v tom, jak v každém uměleckém výstupu koncentruje svoji jedinečnou vizuálně-mentální zkušenost. Divák poznává, může poznat,  Davidův komplikovaný vizuální svět, který je vždy přítomný v jisté celistvosti, jakkoliv rozbité, s důrazem na jeho estetické a společenské kvality, s akcentem na jistou ikonografickou i formální radikalitu.


Smyslem práce Jiřího Davida, a také každé jeho výstavy, je působit onou davidovskou estetikou, která se snaží bortit či vyprazdňovat zavedená „krásná“ pravidla, ale stejně tak je, v paradoxní dichotomii, i esteticky posilovat. Jistá zašifrovanost
témat, které se na Davidových obrazech a dílech objevují, ponechává divákovi otevřenou možnost jejich vnímání, jak to odpovídá jeho životním zážitkům a zkušenostem se „čtením“ umění. Vždy je však cítit intenzivní důvod, proč to které dílo vznikalo.


Martin Dostál