Zrod romantického ducha z osvícenského racionalismu v sobě nese základní paradox, podle něhož univerzální lidství lze naplnit jedině tím, že každý národ bude žít v souladu s jemu vlastní kulturou a tradicí. Zářná budoucnost lidstva napříště nemělo zaručit přijetí imperativního a imperiálního racionalismu, ale naopak rozvinutí toho, co je autentické a jedinečné pro různé národy. 

 

Německý filosof Johann Gottfried von Herder požadoval, aby každý národ žil podle svého kolektivního charakteru a tím se podílel na univerzálním pokroku lidstva. Toto odvrácení se od chladného a kalkulujícího rozumu k vřelému a bezprostřednímu sdílení rozmanitých kultur poznamenalo zásadním způsobem moderní umění, které napříště ovládl nejen ideál autenticity, ale také neustálé srovnávání jednotlivých kulturních a uměleckých forem. Hranice mezi etnografií a uměním nikdy nebyly pevné a hledání přirozenosti v kulturních odlišnostech hnalo zrovna tak romantické básníky, jako i modernistické malíře inspirující se orientální vizualitou nebo africkými maskami. 

 

Jaké jsou ovšem možnosti srovnávání kulturních a uměleckých forem v dnešní postmoderní době, kdy kulturní rozmanitost je sice všudypřítomná a instantně přístupná, ale současně rozpuštěná do nerozlišené polévky globalizovaného lidstva? Co je jedinečné, se okamžitě přelévá do univerzálně sdílených sítí, ve kterých se sice vše uchytí, ale nic neudrží. Co je v takových sítích umění – síla okamžiku, nebo schopnost vytrvat? A co lze umělecky propojit napříč rozmanitými kulturními formami bez toho, že by se takové umění stalo obětí zbanalizované globální civilizace?

 

Jiří David nabídl jednu z možných odpovědí v roce 2018 návštěvníkům pekingské výstavy Jedenáct příček do nebe, kterou uspořádal během svého pobytu v Číně a která se nyní otevírá i zdejším divákům. Odjet do cizí země a tvořit pod inspirací tamním prostředím vždy patřilo do základního rejstříku moderního romantismu. V tomto ohledu je David důsledně postmoderní a neromantický, protože cizí prostředí naopak využívá k tomu, aby předvedl sebe sama. Autenticitu nehledá, ale nabízí doslova na svém holém těle, s jehož kůží a dalšími orgány “jde na trh”. Ne trh s uměním, ale uměleckých forem, v nichž tvář je neoddělitelná od masky a ikonické obrazy pop-kultury se vzájemně prostupují s obrazy osobní nebo rodinné intimity.

 

Kůže umělce je tak místy rozmazaná a místy prostřílená, ale především neoddělitelná od srsti Kubrickovy postavy našeho prapředka z filmu 2001: vesmírná odysea, která drží v ruce kost a právě v aktu agresivní síly odkryla přirozenou převahu i bestialitu rodícího se lidství. A Jiří David využívá sílu vlastní obrazivosti a nemilosrdně nechá svou vlastní tvář prolnout s před-lidskou tváří tohoto tvora a slavnou i zbanalizovanou Kubrickovu scénu předřadí neméně slavnému a pohlednicovému pozadí Hradčan a Mostecké věže. Když propojit Východ a Západ, tak ne nějakých konkrétních zemí a jejich kultur, ale rovnou samotného lidství, které se dá vytknout před všechny kulturní a civilizační závorky! 

 

Ti, kdo znají tvorbu Jiřího Davida důvěrně, snadno rozpoznají opakující se motivy a obrazy, od Kafkových kreseb až po zmiňované průstřely vlastního těla nebo portrét syna Daniela. Všechny tyto předobrazy přitom ukazují na další klíčový znak Davidova umění, totiž schopnost transgrese a vymanění původních obrazů z jejich zapouzdřeného kontextu. Kdysi takto dokázal nainstalovat neonové srdce na Hradčanech a výrazně tento svůj mimořádný talent nechal vyniknout razantním způsobem v instalaci Apoteóza pro benátské Bienále, pro kterou využil obraz ze slavného cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy. 

 

I tato původně pekingská výstava je svým způsobem apoteózou umělecké imaginace, která každé umění předchází a staví sebe sama před práh civilizace. Ten práh je ale současně stolička, na které stojí nahý umělec a vlastní rukou míří jako pomyslnou hlavní ke spánku. Je to ruka, která chce prostřelit nejen kůži umělce, ale i každé partikulární kultury, která se chce tvářit jako univerzální civilizace. Proto jeho umění míří na nás na všechny a překonává sebe sama ve vlastní nahotě, která svléká i všechny kolemjdoucí. 

 

Text: Jiří Přibáň