Na počátku let šedesátých jsem si v deníku zapsal aforism: 

“OČI HLEDÍCÍ DOVNITŘ HLAVY, FUJ! – JAK ODPORNEJ INTERIÉR!”  

Ve zkratce to bylo vyjádření pocitů mé generace, vystavené neustálému tlaku komunistické propagandy, kterou nám systematicky cpali do našich, tehdy ještě mladých hlav …

S padesátiletým odstupem se nyní vracím k poněkud odlišnému pohledu do “interiéru hlavy”. Záměrné vymezení vnější, stylizované formy třech pohledů je imperativní ve smyslu, že zde nejde v žádném případě o vytvoření “příběhu uvnitř hlavy”.

 

Oč tedy jde?

Mozek produkující veškeré audio-vizuální impulsy, je mentální sopkou, chrlící neustále proud lávy, často naprosto nesouvislých myšlenek. Kakofónie zvuků a tvarů v kaligrafickém záznamu nekonečného pohybu.

Seizmický záznam exploze neuronů – grafický diář rodících se i ztracených nápadů. Skvrna, či šum dostane v určitém momentě i konkrétní podobu reálného objektu.

Výběr zde vystavených prací je z cyklu kreseb “ Vidím, co slyším”, který jsem začal v roce 2011 a který stále pokračuje.

Jako sochař pracuji s volnou kresbou v sériích / cyklech už třicet let. V kombinaci se sochou se staly velkoformátové kresby součástí tématických instalací, vystavených v Kanadě a od roku 1996 i v Praze.

V mém osobním pojetí netvořím kresby jako design pro budoucí sochu.