Nová výstava Julia Reichela (*1981) vytvořená ze série obrazů většinově malovaných přímo pro GaP názvem volně odkazuje ke kultovnímu filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea (1968). Ten se do dějin kinematografie kromě jiného propsal inovativním vizuálním přístupem a koncentrací na víceznačné obrazové vyprávění, takže se celá první půlhodina příběhu obejde bez jediného slova. Také Reichelova současná plátna víc ukazují, než mluví. A přestože svou malbu stále doplňuje občasnými nápisovými intervencemi, hlavní obrazovou účinnost u něj momentálně generuje výtvarná složka.

 

Podobné si určitě mohou být i otevřeným pojetím vytvářejícím prostor pro různé interpretace nebo specifickou barevnou skladbou a kompozicí. Je to dané i tím, že Julius Reichel ve shodě s tématem – po relativně dlouhé době – klade nezastřeně důraz na abstraktní vyjadřování s jemnými – více či méně zřetelnými – náznaky figurace. Naposledy se u něj abstrakce v takovém rozsahu objevila někdy na přelomu let 2017/2018. Podobně jako Kubrickova „filozofická filmová opera“ se i jeho malba snaží o co největší nezatíženost, a právě svoboda obrazového příběhu a jeho emoce jsou prvkem, který oba tvůrce pravděpodobně spojuje nejvíc.

 

Také Julius Reichel se ve shodě s filmovou „předlohou“ dotýká evolučního procesu, ovšem on sám při tom edituje malbu jako tradiční vizuální bázi. To pak reálně představuje především tendenci ke zjednodušování, vědomou práci v primitivizujícím rámci, který se může projevovat nejen úsilím o nekomplikovaný výraz, ale i „ledabylostí“ řemeslného přístupu tak, jak jej v sobě nese třeba nanášení pigmentů přímo z tuby nebo používání slepených a opotřebovaných štětců. K tomu se přirozeně váže i samotný způsob malování, jehož základem jsou intuitivní postupy vycházející z prvotního lineárního zahušťování obrazové plochy, na které navazuje dodávání důrazu barvami.

 

Výsledkem jsou na jedné straně plátna plná nepředmětných spektrálních šumů s nepravidelnou krustou bílé bordury malovaná v jediné vrstvě alla prima, na straně druhé několik vrstvených figurálních zkratek podivných mimozemšťanů vycházejících z typického tvarosloví japonských manga komiksů. Celek je možné vnímat nejen jako vzájemně provázaný cyklus obrazů, ale také jako jednotlivé elementy proměnlivé vizuální situace. Několik kryptohlášek – FOMO, DUMP, CHAOS, BOOST nebo MILION – pak jen upřesňuje, o jaký vesmír se tu ve skutečnosti jedná.

 

kurátor: Radek Wohlmuth