Nejpřirozenější malbou v přírodě je maskování zvířat a rostlin. Při pozorování zvěře se učíme velké vnímavosti. Ta je silnou stránkou malířky Kateřiny Ondruškové. Její senzibilita je a vždy byla přenášena na sítnici pozorovatele. V obrazech číhá tajemství. Od jejich prvotních příběhů, které vyprávěla v obrazech sbíraných a nacházených talismanů, odešla k vrstevnatějším kompozicím. Přímočarou techniku alla prima vystřídala za strukturovanější techniku průsvitných valérů sfumata. Z transparentnosti okamžitých sdělení a předmětů se postupně kontury tají pod nánosem kouřové mlhy, která zjemňuje významy. S tím si ráda Kateřina pohrává a situuje do pláten nevyřknuté příběhy. Jinotaji se hemží paletové středobody s fialovými a narůžovělými pigmenty mezi křehkými křídly barevných motýlů a ptáků. Střípek naděje se skrývá pod dřevitým větvením a jemným vánkem zelených lístků, jenž oživují lidské vzpomínky.

 

V nové sérii obrazů pod názvem Golden Hour se Kateřině do pláten propouští sluneční žár a teplomilné barvy. Pod odkrýváním slupek jednotlivých tahů malby vylézají postavy dětí (teens), kteří si užívají svou nezatíženost přítomností. Jsou zasnění a bez tíživého svědomí. Rozpoznatelným symbolem maskování je kšilt, který chrání tváře od kontaktu s divákem. V případě zvířat a různých živočichů používá autorka jejich přirozené zbarvení a divokou srst.

 

Kateřina si ráda do postav přenáší svou mysl a užívá si bezstarostného bytí pod jejich skrytými výrazy. Nerada však přiznává vše, na co myslí, když se pouští do malby. Postavy jsou pohlceny různými živly, jakoby se pouze jejich konstituce nashromáždila v barevných atomových sloučeninách – „barevných kuličkách a čárách“ – hoří ve slámě, vlní se v mlhovině nad zeminou, vypařují se nad korunami stromů, plápolají ve světle pod mraky. Díky těmto atmosférickým jevům zahaluje autorka konkrétní předměty a mění realitu do vlastní imaginace. Pod nánosem štětců, sprejů nebo nanášením šablon působí malba jako seismografický deník, který zaznamenává reliéf na pozemském povrchu s imaginárními tělesy. Poetika všednosti je velmi živá a dává do popředí emoce, které v nás probouzejí déjà vu okamžiků prožitých dnů.

 

Podobně jako rakouská autorka Martha Jungwirth, která vychází z přirozenosti a odhaluje intuitivní prostor bez vtíravosti reálných předmětů, se intuitivně malířka Kateřina Ondrušková zapouští do abstraktních pláten. Záměrně se tak dostáváme pod tahy štětce a do kognitivního myšlení autorky, čímž nám dovoluje prožít při pozorování obrazu stejná dobrodružství, která zažívá při jeho malování. Pod jejím štětcem i květiny kvetou v noci.

 

kurátorka: Karolína Juřicová