Kresba – zrcadlo představ

František Hudeček měl svou tvorbu do značné míry založenou na kresbě,  využíval nejrůznější, klasické i experimentální technické postupy.  Jeho projev byl názorově velmi široký, od počátku se v něm objevovaly zárodky všech jeho linií, které se v různých obdobích rozvíjely, přerušovaly a znovu navazovaly. Ovšem obohacené o novou zkušenost, o proměňující se vnímání našeho prostředí.

        Vystavená kolekce zasahuje i do nejranějšího období, kdy se inspiroval poetismem, vyšel i z odkazu kubismu a stal se výrazným představitelem silného proudu českého surrealismu.  Především se však soustřeďuje na čtyřicátá léta, tedy na období Skupiny 42, které je v Hudečkově vývoji stále považováno za vůbec nejcennější.  Do těchto kreseb se promítá poetika spojená s životem ve velkoměstě a s technickým pokrokem, jak ji formuloval teoretik Jindřich Chalupecký. Hudeček byl jedním z těch, kterému nejvíc vyhovovala.

        Stejně jako Grosss nebo Lhoták dokázal vyjádřit neopakovatelnou městskou atmosféru, v jeho případě romantiku nočních ulic a zákoutí.  Stačí vzpomenout na jedno z jeho nejvýznamnějších témat, na osamělého nočního chodce, kterého ztvárnil v mnoha variantách. Svým romantickým přístupem se hodně přiblížil právě Kamilu Lhotákovi. Jeho tvorba však dosáhla značně odlišných poloh a také rafinovanější formy.

        Hudeček se zabýval různými experimenty s organickými tvary, ke kterým se pak v závěrečném tvůrčím období vrátil. Tehdy se v jiné podobě objevily v imaginárních krajinách ovlivněných předešlým informelem. Jinou linii tvořily rané geometrické abstrakce, z nichž se pak v šedesátých letech odvinuly přísně konstruované kompozice, které se svým promyšleným a komplikovaným systémem přiblížily mezinárodnímu proudu op artu.  Jeho principy Hudeček osobitým způsobem rozvinul, stejně jako v případě informelu.

        Patřil k umělcům, kteří se nenechali svést z vlastní cesty a odolal i politickým tlakům tzv. socialistického realismu. Narozdíl od četných svých kolegů, kteří se pak jen těžko vraceli ke svému původnímu projevu a mnohdy se už nedokázali ani přiblížit někdejší vysoké úrovni své práce.  Jsem přesvědčen, že na různá období některých členů Skupiny 42 nepohlížíme dosud zcela objektivně. V případě Františka Grosse jsou ceněna především třicátá a čtyřicátá léta, i když dokázal tvůrčím způsobem reagovat na proměny v životním stylu i v šedesátých až osmdesátých letech.

        Ještě víc to platí pro Františka Hudečka. Všechna jeho tvůrčí období od konce třicátých až do pozních sedmdesátých let jsou stejně kvalitní. Vždycky objevil nové výrazové prostředky a technické možnosti, jimiž reagoval na aktuální vývoj v umění i ve společnosti.  Jen ještě nejsou některá z  nich sběratelsky doceněna. O to větší máme nyní  příležitost je získat .

        Výstava je v mnohém přínosná. A hlavně v tom, že představuje nejen studie, ale i kresby, které pro Hudečka často měly význam definitivního řešení. Právě v kresbě, ale i třeba ve frotážích nebo fotogramech zkoušel nové výrazové možnosti. V nich lze zřejmě nejlépe sledovat vývoj jeho myšlenek a představ, střídání a prolínání různých linií. 

        Dílo Františka Hudečka je již do značné míry odborně zhodnocené a má své trvalé místo v dějinách českého umění. Je uloženo v mnoha významných sbírkách, jako je pražská Národní galerie, Galerie Středočeského kraje, Galerie hlavního města Prahy, Galerie umění v Karlových Varech, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerie Benedikta Rejta v Lounech a v dalších. A také v mnoha pečlivě uspořádaných soukromých sbírkách, v nichž jsou uložené nejen obrazy, ale i stovky kreseb. Právě kresby nejsou ještě dostatečně zpracovány a zasloužily by si ještě větší pozornost odborníků.

Jiří Machalický