Znovuotevření výstavy Kurt Gebauer – Jak ho (asi) neznáte.

 
Přestože je Kurt Gebauer známý především jako sochař, na této výstavě ku příležitosti jeho 80. narozenin jsou k vidění jeho dosud nezveřejněné malby vytvořené v 50.–70. letech a zároveň malby na plátna z posledních dvou let.

 
Výstavu je možné pojmout jako jistý okruh, který začíná a končí vodou – oblíbeným tématem, který Gebauera provází nepřetržitě až dodnes. Vodu považuje za zdroj radosti a pozitivního naladění, které je třeba přenést na plátno a jeho prostřednictvím na diváka. Inspirací jsou mu především plující a koupající se postavy. Plavkyně, otužilce a všelijaké další vodní scenérie nejčastěji zachycuje na koupališti v Hradci nad Moravicí, u Žimrovského splavu, a především na pražském koupališti Džbán, kam chodí skoro každý den plavat.

 

Hned u vstupu do restaurace Beseder, která se s galerií propojená, nalezneme dvě malé plavkyně ze 60. let. Poté se kolem Nižborské tanečnice a portrétů 50.–70. let (včetně vlastního autoportétu z dob studií) dostaneme do galerijního obýváčku, kterému vedle prvorozeného syna Žandy vévodí Gebauerova žena Libuše. Předtím, než ji šil a vycpával, s oblibou ji také maloval, např. alla Modigliani.
V tomto historickém koutku s televizí bude k vidění až do konce výstavy dokument, jehož premiéra proběhla právě v den Gebauerových 80. narozenin: 18. 8. v 18:00. Dozvíte se v něm o jeho tvůrčím procesu malby, vystavovaných obrazech i o tom, že je vlastně více malíř, než sochař, ale málokdo mu to věří.

 

Malbě se s hravostí a lehkostí sobě vlastní věnuje velmi rád od útlého dětství, jen na ni dosud bylo málo času. Umělec je totiž fascinován vytvářením děl pro veřejný prostor, která může vidět velké množství lidí. Kdykoli se naskytla taková příležitost, nechal se jí pohltit. Po celé České republice i ve světe vzniklo mnoho soch a instalací, například Srdce na náměstí Václava Havla, socha Mozarta v Brně nebo Housenka raného kapitalismu na dejvickém Kulaťáku.

 

Zajímavostí je také skutečnost, že nemá vlastní ateliér a maluje na svém balkóně, ze kterého má výhled přímo na vilu Václava Havla. Samotný akt malby vnímá jako zvláštní synergii s přírodou, při které je důležité ve správný čas přestat, když se setmí, začne pršet nebo je výtvarný proces narušen jinou, nepředvídatelnou skutečností. Nemaluje tedy jen on sám, ale celá symbióza okolností a přírody, na kterou nemáme žádný vliv. „Pokud o něj usilujeme, většinou to akorát pokazíme a upatláme,“ popisuje sám autor svůj neobvyklý tvůrčí proces, o jehož vyústění se můžete přesvědčit sami.