Zveme na výstavu Phytosleep švédské umělkyně žijící v Norsku Lindy Morell, která ve Studiu PRÁM strávila dva měsíce – srpen a září – v rámci zahraničního rezidenčního programu.

  

Slovo „syntetický“ samo o sobě neznamená víc než „složený dohromady“, respektive „vytvořený z více částí“. Přesto ho podvědomě vnímáme jako negativní vlastnost, toxickou opozici naší vysněné kalokagathie. Naopak cokoliv s labelem „přírodní“ nebo „organické“ vnímáme coby to nejlepší pro lidské tělo, duši i morální profil. Jaké jsou ale skutečné významy těchto slov, stranou od kapitalistického marketingu, v kontextu tzv. chemického antropocénu, o kterém píše teoretička Lenka Veselá? Termín antropocén se vžil jako název epochy, ve které následky lidské činnosti způsobily nevratné změny v planetárním ekosystému. Chemický antropocén pak může označovat éru, kdy došlo ke kolonizaci lidských i kterýchkoliv jiných buněk zplodinami průmyslové výroby. Chemické látky, které ovlivňují produkci hormonů, se staly nedílnou součástí látkové výměny a ovlivňují tak naši náladu, dobu dožití i reprodukci.

  

Linda Morell ve svém novém cyklu děl, z nichž většina je vzhledem k jejímu výhradně sochařskému zaměření překvapivě malířská, zpracovává své vlastní překvapení nad podobou banánu před jeho domestikací. Banán – vtipná sexualní metafora – a přitom byl člověkem zbaven vlastní schopnosti pohlavního rozmnožování. Semínka uvnitř plodu zbytečně zabírala místo sladké dužině a musela tak ustoupit naší vizi o zdravé přírodní svačině. Při představě zdravějšího já v supermarketu saháme po bezsemenných plodech a v lékárně po zaručeně organických potravinových doplňcích, abychom získali víc energie ke stresujícímu životu a ulevili si od enviromentálního žalu. Linda se v kontextu teorie chemického antropocénu ve svých dílech táže po významu glorifikace zdraví, „čistých“ surovin ve znečištěném světě a zkoumá možnosti přeskupení životních forem rostlin i lidí. Těla rostlin, které jsme domestikací a kontrolou jejich množení odřízli od možnosti evoluce, nemohou syntetizovat s novými podmínkami. Akceptujeme, že nová lidská těla, syntetizovaná s bypassy, implantáty, anti-age metodami, dodanými hormony nebo queer modifikacemi mohou být přírodní?

  

Aloe vera, se kterou v rámci celoplanetárního koloběhu vody potenciálně sdílíme velkou část těla, je snad naprostým best-sellerem přírodních produktů. Její list, s jehož kůží, šťavnatou dužinou i morfologií se snadno identifikujeme, leží připravený na pulpitu, dominujícímu prostoru výstavy, aby slavnostně uschl a byl pohlcen parazitickými šlahouny. Celá instalace je zahalená do zeleného světla, jehož odstín se zdá přesně na hranici mezi uklidňující zelení a toxickým odpadem. Linda Morell tak intuitivně propojuje aktuální společenskou atmosféru smířeného limba s úzkostným očekáváním katastrofy. Tou může být i moment, kdy se strategie, antropocentristicky uplatňované na rozmnožování domestikovaných plodin, vrátí zpět jako bumerang v podobě disruptorů, znemožňujících lidskou reprodukci. Společenská situace naznačuje, že ani hrozba vyhynutí nezmění lidské návyky. Naše druhová pozice, postavená na exploitaci a kontrole ostatních druhů, nás však zavazuje alespoň ke snaze o vědomou emancipaci od průmyslů, které nekonsensuálně řídí životy všech zemských bytostí na molekulární úrovni. Počátkem osvobození je proměna zastaralé představy o „přírodnosti“ našich těl.

  

kurátorka: Šárka Koudelová