Lukáš Dostálek / Jan Rouha – Když a nebo

Zlomy zdvojeného

Pěti pracemi se ve sklepních prostorách plzeňské městské galerie představují Lukáš Dostálek a Jan Rouha, kteří vytvořili jeden společný projekt a dva samostatné. Jejich realizace se zabývají krajními možnostmi rozvinutí digitálního obrazu jak pokud jde o uplatnění elementárních geometrických forem, jež si vzal Dostálek za východisko, tak způsobu vstupu diváka do předem připraveného projektu, jimiž se zabýval Rouha. Přístupy obou autorů jsou natolik rozdílné, že se vzájemně doplňují. Ukazují hranice výrazových dosahů nových technologií, jejichž protnutí lze shledat na společném díle Pozastavení, jež lze vzít za východisko výstavy, zabývající se časovým posunem sejmutého záznamu přicházejícího diváka a jeho zpožděné projekce, jež ustavuje časovou kapsli, v níž minulé dostává podobu budoucího. Návštěvník výstavy ztrácí svou identitu, se kterou je následně konfrontován při zpětném setkání s vlastním obrazem. Je účastníkem hry, polarizující se do protikladných podob.

Projekty Lukáše Dostálka jsou určené ke zrakovému a sluchovému vnímání (Transformace kruhu, Plynutí). Pohled ulpívá na složitých křivkách a mnohoúhelnících, aniž by divák poznal, že autorovým zdrojem byly jednoduché geometrické obrazce, které jsou rozštěpeny do takových poloh, že se jejich původní podoba ztrácí, a nejen to: přestože se obraz neustále vyvíjí a proměňuje, nenastává zpětné splynutí rozpojeného kruhu a mnohoúhelníku, projekt se nevrací ke svému východisku. Neustále se přeměňuje jako by probíhal po otevřené spirále, konec nesplývá se začátkem, ale vytváří přeryvy, zlomy, jejichž nestálost a nenávratnost poukazuje ke ztrátě totožnosti. Dostálek osvobozuje energii uvnitř geometrických obrazců, uvolňuje ji, mění ji v dění, jehož tvářnost dospívá až existenciálním polohám.

Představil-li se Dostálek projekty, odbývajícími se uvnitř digitálního obrazu, zapojil Jan Rouha do svých prací (Dialog; Mezi dvěma body) diváka způsobem, který jej nechává vstoupit do daného pole. Pole jednak slovního, používajícího textové znění rozhlasového projevu Jana Wericha o svobodě z roku 1968 tak, že s ním lze vést až pomyslný dialog a zúčastnit se jeho průběhu, tak pole lineárního, využívajícího možností Bézierovy křivky, jíž lze nejrůznějšími zásahy přetvořit do podoby, ve které ztrácí svůj původní vizuální ráz, avšak stále zůstává sama sebou. Pierre Bézier, který křivku prosadil, když se zabýval vylepšováním karosérie Renaultu, definoval křivku, nabízející bezpočet tvarových možností, z nichž krajní může dostat podobu úsečky. Na základě průniku do Rouhova pružného sémantického a vizuálního pole, získal divák možnost osobního uchopení vlastního zásahu tím, že jej přetvoří a navíc si jeho výsledek může doma vytisknout, jelikož se okamžitě objeví na webové stránce projektu.

U Dostálka a Rouhy je tak přítomen digitální obraz v jeho hmatatelné blízkosti, kdy si jej divák sám přehodnocuje, i v nezměřitelné dálce, kdy probíhá mimo nás v souběžném světě. Střet reality a iluze tak dosahuje vyhraněné podoby, do níž návštěvníka uvádí Pozastavení: jsoucí se vynořuje z nejsoucího a zase v něm mizí.